Jednoznačným hudebním králem dne, při vší úctě ke všem mladším a stylově progresivnějším, byl jednoznačně irský soulový bard Van Morrison. Nastoupil na největší pódium festivalu, pod kterým se shromáždil mnohatisícový dav posluchačů, kteří by mohli být jeho vnoučaty, obklopil se kapelou generačních souputníků (s výjimkou dvou úžasných snědých vokalistek) a vlastně na zdejší poměry velmi potichu, ale emočně intenzivně zahájil svůj dvacetipísňový blok.
  |
Ten byl z velké části Morrisonovým „the best of“. Nechyběly hity Have I Told You Lately, Cleaning Windows, Moondance, Here Comes The Night, relativně novější songy jako Precious Time či Sometimes We Cry ani několik coververzí, např. I Can ́t Stop Loving You Dona Gibsona nebo bluesový standard Baby Please Don ́t Go. Finálové Brown Eyed Girl a Gloria už roztleskaly a rozezpívaly snad všechny ruce i hlasivky.
Bezmála dvaasedmdesátiletý zpěvák dělal čest své pověsti jednoho z nejlepších vokalistů ve svém žánru. Má sice možná věkem mírně omezený rozsah, ale jeho typické naprosto famózní frázování, jež je v této hudbě alfou i omegou, neztratilo nic na své přesnosti a přitom přirozenosti, lehkosti.
Koncert evidentně neměl pevně daný setlist, když Van Morrison polohlasem ohlašoval některé písničky, bylo evidentní, že jsou jeho slova určena především muzikantům. Potvrzuje to i fakt, že zpěvák měl na svém stanovišti u mikrofonu připraveny dvě kytary, na které po celý koncert ani nesáhl, hrál (nikterak jiskřivě, ale vždy funkčně) jen na saxofon a foukací harmoniku.
Primavera Sound 2017: Van Morrison
Versatilní kapela, ve které kromě bubeníka každý muzikant ovládal dva nástroje (a kytaristova pedálová steelkytara některé písničky probarvila naprosto skvěle, stejně jako klávesistova trubka, která se s Morrisonovým saxofonem tu a tam spojila do zmenšené dechové sekce), zpěváka podporovala přesně tak, jak to repertoár vyžadoval. Uměla zahrát zcela přímočaře, v podstatě popově, zaswingovat, zabluesovat i si vyhrát s najazzlými kudrlinkami. Zkrátka hodina a půl opravdové hudby s velkým H.
Na stejném pódiu o půldruhé hodiny později proběhla jedna z nejbizarnějších show Primavery, koncert devětašedesátileté jamajské zpěvačky (a bývalé modelky a občasné herečky) Grace Jones. Extravagantní způsob vystupování byl pro ni typický vždy, stejně jako velmi „výtvarné“ kostýmy, účesy, make up. V tomto ohledu ani tentokrát nenechala nic náhodě a zhruba každé dvě písně přicházela zpoza pódia s novým modelem.
Pomalování jejího těla i obličeje, stejně jako některé masky, připomínaly ze všeho nejvíc voodoo obřady, a hudba, kterou Grace Jones provedla, k této image skvěle sedla, stejně jako její tajnosnubnými úsměšky provázené poznámky o Jamajce jako zemi plné marihuany a kokainu.
Primavera Sound 2017: Grace Jones
Jedenáctipísňový blok příznačně zahájila coververze písně Nightclubbing Iggyho Popa v dubové verzi s velmi zdůrazněnou basovou linkou, což byl typický znak téměř všech programových položek, mezi něž se vešly i další covery jako Private Life (The Pretenders) nebo Love Is The Drug (Roxy Music).
V sobotu v noci také vystoupili na hlavní scéně očekávaní Arcade Fire. Jejich blok byl bohatý nejen na hity, ale i písně, které do živého repertoáru zařazují jen výjimečně (Neon Bible, In The Backseat), nechyběl samozřejmě ani nový singl Everything Now, jenž měl na Primaveře ve čtvrtek koncertní premiéru na utajeném vystoupení Arcade Fire.
Primavera Sound 2017: Arcade Fire
Logicky se samozřejmě nabízí srovnání obou zcela rozdílných koncertů. Záleží pochopitelně na vkusu a osobním nastavení, ale onen komorní čtvrteční, na který se dostali vlastně jen ti, kteří se o něm dozvěděli náhodou (více o něm zde), byl přinejmenším obrovským zážitkem v kontaktu s muzikanty a nabízel možnost přímé, neředěné výměny energie. Pohled z očí do očí nenahradí sebevětší pódium, sebelepší show, sebevymyšlenější světelná podívaná.
Sobotní odpoledne a večer ovšem na Primaveře nebyly jen ve znamení těch největších hvězd. Rozsáhlý stylový záběr osvědčily například dva soubory, řazené k world music. Songhoy Blues z Mali navazují na klasickou západoafrickou tradici „pouštního blues“, ovšem zcela současnými ee facto rockovými prostředky. A indicko-izraelští Junun (které uvidíme v červnu v Praze na festivalu Respect) velmi svébytným, rytmicky i melodicky bohatým mixem klasické etno hudby s elektronickými spodky a elektrickým instrumentářem.
Primavera Sound 2017: Songhoy Blues
Velice výjimečný program se odehrál už v pátek a posléze i v sobotu v krytém sále Auditori Rockdelux. Koncertovala zde skupina Magnetic Fields popového písničkáře Stephina Merritta. Ten vydal letos v březnu velkorysý projekt 50 Song Memoir, pětialbum autobiografických písní, z nichž každá reflektuje jeden rok autorova padesátiletého života, a to skoro vždy ve zcela jiné textové i hudební rovině.
Pro kompletní živé provedení Merritt rozpůlil obsah po pětadvaceti písničkách, přičemž každý koncert ještě rozdělil přestávkou. Speciálně, vlastně divadelně (ovšem velice staticky) upravené pódium připomínalo jakýsi pokojíček pro panenky nebo snad loutkové divadlo, upostřed něhož seděl sám Merritt, a muzikanti, vesměs multiinstrumentalisté (protože bohatá aranžmá projektu vyžadují použití desítek nástrojů), seděli okolo.
Merrittovy písničky jsou skutečně krásné, mnohé z nich by mohly mít velmi hitové ambice, kdyby „nežily“ de facto na alternativní scéně. Ale z toho si nejspíš jejich svérázný autor hlavu nedělá. Snad jedinou chybou provedení byl (přes Merrittovo vroucí zpívání a milé vyprávění mezi písničkami) určitý chlad, který pramenil z dokonalosti, jíž Magnetic Fields evidentně přepečlivou přípravou dosáhli.
Primavera Sound 2017: Magnetic Fields
Hlavní část festivalu Primavera Sound skončila v přímořském prostoru Parc del Fórum v neděli nad ránem. Pořadatelé na tiskové konferenci oznámili, že letos, stejně jako vloni, branami festivalu za tři dny prošlo kolem dvou set tisíc návštěvníků. Musíme k tomu ovšem připočítat ještě pěkných pár tisíc, kteří se účastnili akcí pod festivalovou hlavičkou od pondělka a kteří si ještě nenechají ujít nedělní program na několika městských scénách a sálech.
