LN: Za několik dní se bude připomínat čtyřicáté výročí srpnových událostí. Jaké jsou vaše vzpomínky?
To je letos furt samej Srpen...! Vzpomínky mám rozmazané dejá vú. Politická situace mě tehdy vlastně nezajímala. Měl jsem jako osmnáctiletý jiné zájmy a bodejť by ne! Jakýsi polednový vývoj, nemastné výměny na ÚV, nějaká schůzka v Čierné při Čope mi byly ukradené. Měl jsem v hlavě důležitější věci.
LN: Tenkrát jste psal na zdi slogan „Volte Zappu!“. Psal byste ho i dnes?
Ano, to bych psal, i když můj kandidát je po smrti… A když mám dnes mluvit o tehdejší situaci, tak budu daleko sprostější, než jsem býval tehdy. Protože kvůli tomu, co jsem zažil po Srpnu, jsem dneska pravdomluvnější, mám výstižnější slovník. Ale budu trochu šanovat Lidové noviny, do prdele!
LN: Takže pro vás osmnáctiletého byly důležitější kytary a holky?
Holky jsou u zedníků! Řekněme – slečny… Nejspíš tam i něco lechtivého bylo, čtyřprocentní nejsem. Jenže to dnes říká každej devadesátiletej rocker. Jo, a kytar jsem měl tehdy jednu!
LN: Vnímal jste v 60. letech alespoň to, že tady mohly vycházet dobré knihy?
Dobré knihy… Dobré, to je ale ve školním známkování – za tři, že? Vycházely knihy, vyhrávala divadla a rozvlnila se filmová nová česká vlna, i když pro mě byl tehdy nejdůležitější film Perný den. A pak mě ještě zajímalo, co dělá Andy Warhol, co Kerouac, Ferlinghetti, co Corso a co Drahuše Čivišová. Byl jsem takovej mladej starej snob…
LN: Z českého prostředí tedy nic moc?
Josef Lada. A z knížek Hrabal, Sidon, Vaculík… A také, tehdy ještě nemódní, Ladislav Klíma, Josef Váchal nebo Eskymo Welzl a Jindřich Beer. Zajímal a zajímá mě okraj, periferie, v „mainstreamu“ se topím….
LN: Často mluvíte o tom, jak vám na začátku 90. let po návratu z exilu vadila určitá česká slova. Pamatujete si nějaké podobné výrazy právě z konce 60. let?
Mně se nelíbilo, ale dodnes ironicky používám oslovení – „Ty vole!“. Ale už ne slova „mňamka, klídek, pohoda, príma pokec, řešit to, jako…“ Nedávno jsem viděl starý černobílý dokument, rozhovor s Bohumilem Hrabalem v Hájence v Kersku. A Hrabal v něm během pěti minut vychrlil snad stopadesátkrát slovo „jako“, takovou tu verbální ekl vatu. Dneska se přidává ještě pidgin „to je o tom“ a alibistické „samozřejmě, pochopitelně“. Tak, sakra, byl jsi tam „jako“, nebo jsi tam byl doopravdy, Hrabale? A přitom doktor byl mistr, žonglér s psanou češtinou.
LN: Zkusím to ještě jinak. Dá se říci, že vás události roku 1968 nezajímaly proto, že to vlastně byl střet dvou táborů komunistů?
Jistě! Nezajímavé, nedůležité, střet dvou táborů. Ať se mlátěj beze mne! Mě tehdy opravdu zajímalo víc, kdy přijde do kin film Help!, kdy Zappa vydá novou desku a jak se k ní dostanu. Pitomej chromovanej Bontonland byl ještě automat Koruna, knedlíky s omáčkou… Jsem rád, že jsem si nezasral harddisk v hlavě nedůležitýma věcma už v mladém věku.
LN: V knižním rozhovoru To je hezký, ne? také mluvíte o žárlení na mladého Třešňáka.
Já mu mimo jiné závidím fakt, že když se nachomýtl u debaty, kde se operovalo se slovem „komunismus“, tak mu to šlo jedním uchem dovnitř a oběma ven. Zatímco dnes ve mně ten hnusnej spam bohužel vždycky trochu uvízne. Hele, každé pondělí si kupuju výborný týdeník Respekt. Vlastně mi chodí do kastliku, spolu s nedoplatkem za plyn. Každý týden si říkám, že už se na to vykašlu, že Respekt neotevřu, protože je to velmi deprimující, ale halt pravdivé čtení o dnešní situaci. Ale nakonec zalistuju, přečtu a jdu zaplatit plyn. To ten týden pěkně začíná!
LN: Pojďme raději k vašemu tehdejšímu působišti – Karlovu mostu…
Kamenná scéna… My jsme nedávno s kapelou hráli na Sázavafestu, což je ohromný poblitý plac s několika pódii. Divná matějská pouť, podivný Woodstock, šibřinky. Vyfasovali jsme pódium, tam jsem padesát minut chrčel, žaloval světu. Hovno platný! Vedle hrál pop, smrděly buřty, opodál diskotéka, cukrová vata, kdekdo už měl přes rameno metrovou rouru pivních kelímků, velmi ekl. Na Karlově mostě to bylo jiné. Kdo chtěl, vyfasoval sochu. Hutka s Kalandrou, J. J. Neduha, já, ale nerušili jsme se…
LN: Co to znamená „vyfasovali jsme sochu“?
Kdo dřív přišel, ten dřív mlel.
LN: Jak na to vaše hraní reagovali policisté?
Zákaz přišel až v šedesátém devátém, takže dva roky jsem tam hrál poměrně v klidu.
LN: Chodilo stálé publikum?
Nejvíc se chodilo na Hutku s Kalandrou, ti byli služebně nejstarší… Na mě taky chodili stálejší, ale často se zastavili lidi, co šli kolem, na nákup, na špacír. Lidi, co šli bůhvíkam…
LN: Na Karlově mostě jste se cítil nejlépe?
Pro mé výtvory to byl nejlepší hudební klub.
LN: Tam se šlo už s hotovým repertoárem, nebo i během hraní něco vznikalo?
Svoje skladby jsem měl jakžtakž našprtané z domova nebo z hospody.
LN: Jak široký jste měl repertoár?
Bylo mi sedmnáct, takže ani moc široký, ani moc dlouhý…. Ovšem, kdybych byl Mozart, už jsem tehdy mohl mít čtyři elpíčka.
LN: A výdělek byl slušný?
Hutka nedávno říkal, že měl někdy za den i tisícovku, což tehdy byly velký peníze… Já občas vydělal osm set. Ale protože jsem netušil, jak moc to je peněz, tak jsem druhý den už zase neměl nic. Měl jsem produkci na hodinu, tu jsem odpoledne odehrál, šel ke Králi brabantskému na pivo a guláš, a večer jsem „vystoupení“ ještě jednou zopakoval. Dvoják. Dnes kvůli tomu musím přejet z Popradu do Karlových varů…
LN: Zjistil jste třeba zpětně v pardubickém archivu, že tam na vás někdo „dával pozor“?
Ano, mezi „přáteli“ byli i udavači. Jsou dodnes…
LN: Zpívali jste něco protistátního?
Co to je – stát? Já jsem tam tehdy něco protistátního žvanil, jmenoval jsem v jednom textu přímo ministra vnitra. Už ale nevím, jak se jmenoval. Mám pocit, že jsem byl držkatější než v 70. letech.
LN: To vytváří dojem, že Karlův most byl poměrně svobodným prostředím.
Jo, to vytváří dojem… Nebo se fízlové v 60. letech teprve učili to, co pak v 70. a 80. letech uměli perfektně.
LN: To už přece museli umět z 50. let.
Jistě, ale co jim tehdá bylo do nějakých sedmnáctiletých vlasatých blbečků? Ty přenechávali pěšákům z VB, okrsek Vlašská. Tam jsem na ajnclíku kolikrát pobyl déle než v hospodě U krále brabantského.
LN: Také v souvislosti s vašimi ranými texty mluvíte o mudrování…
Mudrovací období…Člověk má za mlada pocit, že sežral Šalamounovo hovno. Mudrovali jsme. Dokonce jsme s Hutkou chodili na nějaké unitární přednášky, byli jsme „mystici“. Dlouho mi to nevydrželo. Mě zajímají příběhy, fabule, vyprávění, plky. Ne třetí oko a hořící keř…
LN: A ten vrcholný stav v tomto směru je mlčení?
To by bylo nejkrásnější! Němá nirvána! Mlčet, nemalovat, nepsat, nehrát... Ještě kdyby tak sedmý den v měsíci přinesla pošťačka důchod… Jak já bych si potom mlčel! Hele, jsem občas rád sám. Když přijedu po čtyřech dnech z koncertního kraválu decibelů, votravů a příserů, tak vypínám i ledničku, protože vrčí. Stejně v ní mám jen zelňačku s klobásou… Divím se pětašedesátiletýmu Jaggerovi, že se na to valení se světem nevykašle a pěkně si doma nemlčí. Že nevypne ledničku?
LN: Třeba je už úplně hluchý, a tak mu to nevadí.
Cóó, co jste říkal? Nerozumím! Nahlas!
LN: V 70. letech jste taky měli parodickou country kapelu…
To bylo než takové študentské tralala, abychom úplně nezblbli. Kdo přišel, ten hrál. Hutka, Kalandra, Mikolášek… Měli jsme i nějaké oficiální koncerty, ale kapela dlouho nevydržela. Ono se totiž časem ukázalo, že to někdo ze zúčastněných myslel vážně. Já ne…
LN: Důležitou součástí života mladého muže byla také donedávna modrá knížka…
„Modrá knížka do knihovny každého intelektuála!“ Vojny jsem se bál, protože jsem byl zdravý, neměl jsem ploché nohy ani hrb, a měl jsem Karlův most a malostranský Montmartre… Takže jsem přemýšlel, jak ty dva ztracené roky na vojně neztratit, až jsem vymyslel fingovanou sebevraždu. Šmik, šmik! Následoval pobyt v psychiatrické léčebně v Bohnicích a vytoužená modrá knížka.
LN: Přicházejí teď mladí muži o něco, když už není vojna povinná?
Leda tak o přemýšlení, jak získat modrou knížku, šmik, šmik… Militantní povolání nemám rád. Fandím pouze Armádě spásy. Možná bych se měl nechat vyšetřit, aby mi bylo úředně potvrzeno, že jsem nevyléčitelný pacifista. A ať mě nikdo na žádnou mobilizaci nebudí! Láska k flintičkám mě přešla tak v sedmi letech.
LN: V 70. let jste se pohyboval mezi lidmi z disentu. Jak se tam o roce 1968 a vůbec o politice mluvilo?
Mluvilo, imrvére, ale beze mne. Já mám na politiku takový názor – zcela neuplatnitelný –, že politik je něco jako kominík, služebník. Když ti špatně vyčistí komín, tak si příště pozveš jiného. Jenže tady jsou už léta kominíci jenom dva!
LN: A rok 1968?
Rozmazané dejá vú. Nechápu souvislosti. Socialismus s lidskou tváří! Nechápu například, proč se po roce 1989 znovu nanebevzal Alexandr Dubček. Jestli šlo o to, aby mohl kynout z balkónu? Vždyť ten člověk, vlastně soudruh, na konci 60. let podepsal pendrekový zákon. Vždyť kvůli němu mám furt na prdeli jelita!
LN: A proč má být podle vás například Pavlu Kohoutovi to, co dělal v 50. let, odpuštěno, zatímco u jiných jsou naopak chyby takto zdůrazňovány? Jak byste to třeba mladým lidem vysvětlil?
Já bych to nevysvětloval, takových debat se štítím, pokaždé zabřednou... A Pavel Kohout má hříchy mládí stokrát odpracované! O politiku jsem se začal zajímat až tehdy, když jsem se trápil otázkou, proč mám na zadku jelita a kdo mi to zkazil nejlepší léta života? A oni to, člověče – filcky a komunisti!
LN: V 70. letech už jste byl k určitému politickému postoji ale přece jen dotlačen.
Ano – dotlačen. To je to správné slovo. Sám jsem se tam nikdy dobrovolně necpal. Ale žádné petice a otevřené dopisy Husákům jsem nepsal. Moc bezmocných – dnes slogan do křížovky… Dělal jsem nepolitiku. Fotoobálky pro Vaculíkovu edici Petlici, pořádali jsme soukromé výstavy obrazů, fotografií, soch. Podzemní koncerty, divadlo, candrbály. Takže – ne, že bych byl ministr underground kultury –, ale staral jsem se o potřebnější věci. Nedokázal bych napsat otevřený dopis Husákovi, aniž by tam byly čtyři nadávky. Psal jsem svoje texty…
LN: V knize To je hezký, ne? také několikrát s negativním vyznění zmiňujete herečku Jiřinu Bohdalovou. Ona je pro vás personifikovanou normalizací?
To mě v řeči jen spontánně napadlo, sáhnout vám na rodinnou alpaku… Ale J. B. pro mě personifikovanou normalizací je, i když by se jich našlo víc, person. Pamatuju si – my se s J. B. osobně známe –, jak mému tříletému synovi Petrovi, který nechtěl večer usnout, začala do postýlky kvičet nějakýho Křemílka. A můj syn se z toho rozplakal strachy. Já taky…
LN: Z doby disentu asi také pochází ten návyk, o němž mluvíte – rád čtete knihy přátel. Pořád to tak je?
Ano, teď jsou to knihy Jaroslava Formánka a Lubomíra Martínka. A taky nová kniha od Terezy Boučkové. Té se ale trochu bojím. Knihy, ne Terezy! Určitě ji ale otevřu, Terezo…
LN: A platí to i o písničkářských kolezích?
Podle mě jediným pravověrným zůstal Vladimír Merta. Mám rád jeho starší věci. Dostal jsem od něj poslední CD Filmy v hlavě, ale zatím jsem si ho nepustil. Přátelé říkali, že je dost deprimující… Ale já si ho, Vladimíre, pustím! Pak si přečtu Boučkovou, Respekt, nezaplatím plyn, a oběsím se na červeném víně… Jako honorář jsem jsem také dostal třídílnou publikaci o Chartě 77. To teda číst nebudu ani po oběšení…
LN: Ale vždyť o těch letech mluvíte tak hezky: veselé ghetto.
Mám na „veselé ghetto“ podobné vzpomínky jako nešťastník, který po dvaceti letech vypráví o vojně. Všechno špatné zapomněl a mluví jen o tom, jaká to byla legrace, když museli namydlit a vydrhnout podlahu kartáčkem na zuby, ha, ha! Ale proč mám po letech číst palubní deník bárky Ch 77, aha?
LN: Máte pocit, že se písničkářství od 60. let někam posunulo?
Písničkářství, fuj, mňamka! Posunulo se do hitparád. Já nejsem znalec současné české muziky. Ale co náhodně zaslechnu v rádiu nebo v Hypernově, tak z toho mám takový bezpohlavní dojem. Príma pokec, banality od psacího stolu…
LN: Minulost vás tedy příliš nezajímá a nic nového taky, zdá se, nehledáte?
Hledám, a moc nenacházím. Ale to nevadí.
LN: Taktéž jste zmínil, že máte obsáhlou korespondenci s Ivanem Divišem. Vyjde?
Nevím. Ono ta korespondence není místy slušná. Ivan Diviš, který býval dost bigotní, se v těch dopisech trochu otevíral a používal docela jinou češtinu než ve svých básních.
LN: Jak se vůbec v exilu čeština udržovala?
Myslím, že se udržovala a udržela „hóch“ čeština. Podle řeči poznám emigranta od neemigranta. I když se po světě našli inteligenti, kteří dělali, že už „čésky sapomněla, stará sokolovna“. Ale třeba čeština spisovatele Jaroslava Vejvody, přestože žil dlouho ve Švýcarsku, měla a má vysokou úroveň, neškrabe mě v uších…
LN: Dříve jste žádné kompromisy nedělal. Myslíte, že dnes je to už trochu jinak – třeba když jste napsal texty k muzikálu Excalibur?
Nemyslím! Jděte s tím už do prčic! V případě Excaliburu jsem za peníze psal jakési texty na krásnou muziku Michala Pavlíčka. Byl to melouch, ale jsem k němu loajální! Nedávno mě oslovil Roman Holý, abych napsal nějaké texty pro kapelu Monkey Business. Bez kompromisů…
LN: Taková práce vás baví?
Ano, takováhle baví, i když bych raději mlčel u vypnuté ledničky. Jenže pošťačka ne a ne přijít! Ale spolupráci s několika jinými kapelami jsem odmítl, protože mi jejich muzika nic neříká, tralalá... Príma pokec, mňamka, noty vycucané z prstu u psacího stolu.
LN: Co vy a vaše kapela?
Máme v srpnu takové čtyřdenní, ehm, „soustředění“, budeme piglovat nové písně. Už mám spakovaný otvírák, Samarin a ostropestřec. Takže možná časem vznikne další deska. Chlapcům nechybí entuziasmus, já sám bych se na to asi vykašlal, nebo vysral…
LN: Seděl byste doma a maloval?
To je nejlepší terapie… Teď maluju obálky k německé edici CD mluveného slova. Jde o texty v jidiš, série začíná Anatevkou Šoloma Alejchema…
LN: Malujete dál taky slavné osobnosti?
Támhle na stojanu schne Tomáš Baťa.
LN: A co literatura, píšete něco?
Už dlouho a nespěchám. Nakladatel Viktor Stoilov na výsledek také nespěchá, což mi vyhovuje.
LN: Bude to další příběh pana Praga a pana Moritze?
Ne, jde o generační konflikt dvou lidí, kteří jsou od sebe vzdálení ob dvě generace.
LN: Je to autobiografické?
Není to psáno v ich-formě a není to ani autobiografické. Možná časem něco doautobiografuju, žádný spěch…
LN: Jak si vás takové téma přitáhlo?
Teď spontánně nevím… Ale do předmluvy si něco vymyslím.
LN: Dál tedy budou vycházet vaše desky, knihy, budou se otevírat vaše výstavy...
Až do odvolání ano.
LN: Znamená to, že se ve staré vlasti, v České republice, čtyřicet let po Srpnu nežije zas tak zle, když tu zůstáváte?
Nevím. Nejsem lakmusový papírek, který se zabarví podle toho, jak se v ČR žije. Drží mě tu čeština a několik lidí, s nimiž jsem rád. O republice bych ale jako o vlasti nemluvil, bývám sbalený poměrně rychle. To je letos furt samej Srpen…
