Opera Mariinského divadla pod vedením dirigenta Valerije Gergijeva hostuje, často na koprodukčním principu, po celém světě. Mariinští například letos v červnu vyprodali newyorskou Metropolitní operu kompletním Wagnerovým Prstenem Nibelungů, na podzim vystupovali ve Vídni s Prokofjevovým Hráčem a Čajkovského Oněginem, loni jezdili po Anglii včetně londýnského Colisea, na tradiční zimní turné každoročně zajíždějí do Washingtonu. Hostovali (opakovaně) v londýnské Covent Garden a v milánské Scale. Již výčet těchto míst jednoznačně vypovídá o vrcholné kvalitě souboru. Kromě toho Státní akademické Mariinské divadlo ovšem pilně hraje především doma v Petrohradu, kde má na repertoáru více než 90 (!) produkcí, které každoročně doplňuje desítka premiér.
Mariinští si evidentně váží každodenních diváků. Zatímco v Praze bývá návštěva běžné reprízy i nedlouho po premiéře riskantní akcí, představení Čajkovského Čarodějky mělo vysokou úroveň hlediště bylo plné.
Všudypřítomný duch historie
Po tragických moskevských zkušenostech se i zde z drsné reality současného světa do říše divadla prochází bezpečnostními rámy. Ze vstupního foyeru se dostaneme do impozantního zlatozeleného prostoru hlediště s kapacitou 1625 diváků (pro srovnání: pražské Národní divadlo má kapacitu na tisíc míst) a vznosnou carskou lóží, kde ze všeho dýchá historie světových premiér oper Rimského-Korsakova, Musorgského, Borodina, Rubinsteina - a hlavně Čajkovského. Na vysoké úrovni jejich nastudování se podílel i náš dirigent Eduard Nápravník, který zde působil od roku 1863 více než půlstoletí. S nynějším ředitelem a uměleckým šéfem v jedné osobě - Valerijem Gergijevem - jsou od roku 1988 spojeny zásadní reformy nejen repertoárové politiky, ale i vlastního provozu divadla. Studuje se tempem, které u nás bylo v operním provozu samozřejmé snad do první třetiny minulého století - dnes je nepředstavitelné, jistě i na Západě, už jen pro protesty odborových organizací.
Opera vypjatých vášní
Čarodějka, která měla právě v Mariinském divadle pod taktovkou Čajkovského premiéru v roce 1887, nebývá hrána často. Jako důvod se uvádí slabé libreto s příliš komplikovanou zápletkou. V hudebním nastudování Valerije Gergijeva a provedení dirigenta Pavla Smelkova s bezchybně vycepovaným orchestrem ovšem Čarodějka vyznívá jako emocionálně působivá opera vypjatých vášní s rozsáhlým partem dramatického sopránu titulní role. Okouzlující, sebevědomá hostinská Nastasja, zvaná Kmotra, je (hlavně pro své půvaby) obviněna z čarodějnictví. Nastasju miluje jak ženatý despotický kníže Kurljatěv, tak jeho syn Jurij; žárlí na ni kněžna a o Kmotřiny peníze úkladně usiluje intrikující písař Mamyrov. Všechny tyto prvooborové role s Jekatěrinou Popovou v čele byly obsazeny sólisty velkých znělých barevných hlasů, kteří se dokázali prosadit nad možná až příliš hutně hrajícím orchestrem.
Čarodějka je právě příklad inscenace, kdy ruská klasika byla svěřena zahraničním režisérům, v tomto případě vyhlášenému opernímu mágovi Davidu Pountneymu. Ten milostné drama z 15. století na břehu řeky Oky u Nižního Novgorodu zkoncentroval do jednotného prostoru mondénního salonu v bílé, sytě červené a černé, jehož velkolepé stěny se postupně rozestupují a naklánějí, až jimi pronikne vytrčený pahýl dubu pro scénu otrávení Nastasji, a stěny se pak rozpadají pro závěrečné vraždění a šílení. Pountney přidal i svoji - skutečně salonní - představu nespokojeného ruského lidu coby proletariátu. Ruská kritika sice vytýkala Pountneymu strindbergovskou univerzalitu rodinného dramatu závislou na Freudovi, inscenaci ale nelze upřít suverénní scénické gesto a hlavně přehlednost děje.
