Historie vzniku posledních dvou desek Druhé trávy je snad celkem známá, přesto ji stručně zopakujme. Původně skupina plánovala vydat dvojalbum, jehož polovina budou původní písně, druhá převzaté s českými texty Roberta Křesťana. Nakonec zamíchal kartami covid, na podzim roku 2020 vyšlo to, co bylo hotové, na albu Díl první, a na tom druhém se pracovalo dál se stejným producentem, Britem Eddiem Stevensem (mj. Róisín Murphy, Jana Kirschner). Přičemž Díl první byl namixován tak, že přinesl oproti původnímu očekávání tři Křesťanovy plně autorské písně a sedm coververzí.
„Poměr převzatých a vlastních písní bude oproti Dílu prvnímu zhruba obrácený. A ano, bude tam i jedna od Boba Dylana,“ přibližoval v rozhovoru pro LN Robert Křesťan svoji představu Dílu druhého v říjnu 2020. Z té nakonec poněkud sešlo. Díl druhý obsahuje jen jeden cover, Je suis désolé Marka Knopflera. Dalších sedm songů je vlastních, všechny otextoval Křesťan a k pěti napsal i hudbu. Po jednom skladatelském počinu přispěli Lubošové Novotný a Malina.
Meze hudební produkce
Album Díl první rozhodně překvapilo svým soundem. Kapela se hodně odevzdala Stevensově vizi propojit písničkářství ve stylu nadžánrové americany, které je pro Druhou trávu už léta typické, se současným, z velké části elektronickým zvukem. Ovšem i v těch nejvíce vizionářských skladbách se člověk mohl celkem snadno proposlouchat k osobitému zvuku Druhé trávy, která je, nebojme se velkých slov, klenotem naší hudební scény (ostatně také jejím ceněným vývozním artiklem). Na Dílu druhém je situace úplně jiná. Jen málokdy zní Druhá tráva skutečně jako Druhá tráva. Nejde až tak o to, že si posluchač neužije „izolované“ mistrovské party Luboše Novotného na dobro či lap steel kytaru nebo Luboše Maliny na banjo, jde o celkový zvuk kapely.
Neboli řeč je o samotné podstatě hudební produkce. Do jaké míry má přes veškeré svobodné experimentování zachovat alespoň zčásti charakter skupiny, jejíž nahrávku produkuje. Případně jak daleko dává smysl zajít, aby bylo možno ještě nahrávku považovat za opravdu „kapelovou“, jestliže jsou členové sice „použiti“ jako „výkonné síly“, ale to pro jejich dlouholeté snažení nejtypičtější je vlastně značnou měrou popřeno nebo alespoň upozaděno a překryto.
Dochází pak k paradoxům, že v některých písních jsou dominantní nástroje ty, na které hrají hosté (Úsměv Cyrana – klavír, Je suis désolé – housle), nebo je kapela využívá spíše okrajově (Malinův klarinet). V rytmické stránce převládají spíše různé perkuse, často různě chrastivé a překrývající se, takže není jasný jejich původ (neboli zda jde o „živé“, či syntetické zvuky), zatímco koncertní páteř drží standardní bicí souprava Martina Nováka.
Hypnotismus
Nejde o to, že by „se nesmělo“ takovým způsobem točit album zavedené kapely. Umělecká svoboda je jednoznačná a recenzent je ten poslední, kdo by ji mohl a hlavně chtěl Druhé trávě upírat. Přijde mu ale líto, když z některých písní kromě charakteristického Křesťanova zpěvu z Druhé trávy nezbylo vůbec nic (Úsměv Cyrana, Tolikrát). Byť je srozumitelné, že Eddiemu Stevensovi šlo o to dostat kapelu někam do prostoru, ve kterém se pohybují třeba kapely typu Lambchop a podobné.
Některé písně bezesporu oním přístupem oproštěným od „sentimentu“ za zavedeným soundem kapely získávají na zajímavosti. Vejdi po špičkách třeba náladou připomenou produkci Giant Sand a tucsonské scény vůbec, Vlčí oči v podstatě zachovávají bluegrassovou podstatu, ovšem perkusivní rytmikou včetně tleskání mají neobvyklý výraz. Velmi silná je píseň Little Big Horn, která pracuje v podstatě s masou zvuku, ale působivosti dosahuje úchvatnou dynamikou, hypnotismem a energií, jakkoli by těch ruchů zejména v poslední části osmiminutového songu mohlo být méně.
Celé album Díl druhý nicméně působí spíš jako sólová deska Roberta Křesťana, na kterou si sice pozval zavedené kolegy (protože lepší muzikanty – logicky – nemá po ruce), ale ve spolupráci s Eddiem Stevensem se snažil co nejvíce vzdálit od linie Druhé trávy. Dělá to samozřejmě coby písničkář na své vysoké úrovni, proti jeho lyrickým textům, v tomto případě hlavně oběma symbolicky „indiánským“ Little Big Horn a Crazy Horse, ale i obrazným meditacím Via Dolorosa a Tolikrát, nelze samozřejmě říct ani popel a totéž platí o Křesťanově vemlouvavém, precizním a přirozeném zpěvu.
Bude každopádně zajímavé, jak tento v základu nezpochybnitelně silný, ale produkčně diskutabilní repertoár vejde do koncertního playlistu kapely. Zda vůbec a když, tak v jaké podobě.
