Album Lidová Redlová je vaším přihlášením se k rodu Redlů. Vy jste se z tohoto „zatížení jména“ předtím dlouho snažila spíš vymanit. Vzpomenete si na nějaký zlom, nějakou chvíli, kdy jste si řekla, že už to v sobě nebudete dusit?
Ono to k tomu nějak dozrávalo. Že si v rámci svého programu udělám takový set lidovek, to mě napadlo už v roce 2019, když jsem jela na festival českých kapel do Banátu. Tam většinou každý hraje dvakrát a já chtěla udělat ten druhý koncert jiný. A tehdy mě trklo, že jsem vlastně těch lidovek za celý život hrála docela dost; jednu, Za co, bože, za co, jsem v té době zrovna coby povzdech po nějaké partnerské výměně složila a došlo mi, že je víceméně bezděky hraju už docela dlouho. Čili jsem sestavila jejich koncertní set. Krátce potom zemřela moje dlouholetá kamarádka a muzikantka Jitka Šuranská, čímž se to celé dalo do pohybu, protože jsem pro ni napsala další písničku v lidovém duchu, včetně textu. Já nikdy předtím texty nepsala, neměla jsem tu potřebu, ale najednou se stalo, že ji mám. A že mi tenhle lidový styl svědčí, jsem schopná v něm ty texty psát. A celé to zrálo do léta 2021, kdy vyšel první singl z tohoto alba, Kamarádko moje. Zjistila jsem, že mi ta lidová stylizace prostě sedí.
Myslíte si, že je to opravdu v genech, nebo tím, že jste v prostředí takové hudby vyrůstala?
Jsem z Valmezu a tam jede mnohem víc bigbít než nějaké lidovky. Ale je pravda, že jsem tátovy písničky hodně nasávala, bylo to koneckonců moje jediné spojení s ním, protože jsem s ním nevyrůstala. Ale ve vztahu k folkloru mě asi nejvíc ovlivnila babička, ta si nejvíc přála, abych se věnovala muzice, chtěla, abych chodila do hudebky na housle a hrála v cimbálovce (což jí nevyšlo, housle mě příšerně nebavily). Takže je to asi kombinace nějakých vloh, ale i toho, čím jsem se krmila od dětství. Což ovšem byla i spousta jiné muziky, třeba jsem vždycky milovala Beatles.
Říkala jste, že jedním ze zlomových okamžiků byla písnička Kamarádko moje, kterou jste se loučila s Jitkou Šuranskou. Je cítit, jak hodně je osobní...
Napsala jsem ji hned druhý den ráno poté, co jsem se dozvěděla, že Jitka umřela. Prostě ze mě doslova vypadla.
S Jitkou Šuranskou jste byly hodně blízké kamarádky, hrály jste spolu také v projektu MDŽ, který s vámi dvěma tvořila ještě Beata Bocek. Hrál ve vašem vztahu podstatnou roli společný vztah k folkloru?
Spíše bych řekla, že to byl vztah k hudbě jako takové. Přes hudbu jsme se seznámily, hrály jsme spolu rok a půl v kapele Docuku. A když spolu lidé jezdí v dodávce hodiny a hodiny po koncertech, tak se prostě poznají. Lidsky jsme si byly docela podobné, ona byla taky taková „střela“. A měly jsme podobné názory na život, na chlapy, na všechny tyhle důležité věci. Ona taky byla ta, která mě poprvé dotáhla na Folkovky do Náměšti, do kterých jsem se zamilovala. A měly jsme hodně mimohudebních zážitků, vždycky jsme si měly o čem povídat. Spíš byl problém si to všechno stihnout říct. Rozhodně jsem ji vždycky vnímala víc jako kamarádku než jako muzikantku a spoluhráčku. Což je asi z té písničky slyšet.
Asi to byl vztah jiného druhu než k Davidu Stypkovi, jemuž na albu také věnujete jednu píseň, že?
S Davidem jsme taky byli docela blízcí kamarádi, hlavně v té fázi, než se hodně proslavil. Uchvátilo mě jeho první album Čaruj, dotáhla jsem ho s kapelou na festival do Banátu a vůbec jsem nechápala, jak je možné, že ještě není slavný. Pak se mu to docela rozjelo, stalo se to, co si přál a co i já jsem mu přála, nicméně jsme pak už byli v kontaktu míň. Ale i tak jsme si byli docela blízcí.
Podle jakého klíče jste doplňovala na albu vlastní písničky těmi opravdu lidovými?
Většinu z nich hraju už docela dlouho, Horehronka už dokonce vyšla v roce 2004 na albu s kapelou Docuku, ve které jsem tehdy hrála. A to je písnička, kterou mě naučila moje slovenská babička. Prší déšť se mi vždycky hrozně líbila na stejnojmenné desce tria Viklický–Lapčíková–Pavlica a začala jsem ji hrát za lockdownu, kdy jsem si připravovala streamovaný koncert Lidová Redlová. A přímo ve studiu jsme to doplnili dalšími, některé jsem už taky hrávala, některé mi doporučili přátelé.
Úpravy písní na albu jsou dost rozmanité, některé dost syrové, ve skutečně lidovém duchu, některé mají hodně vyprodukovaný zvuk. Jak jste se rozhodovala, jakým způsobem kterou pojmout?
Zásadní vliv na podobu písní měl producent Jura Hradil, jen s výjimkou toho prvního singlu Kamarádko moje, který produkoval Petr Vavřík. Některé písničky jsem měla už dopředu hodně připravené, ale většinu věcí jsme dávali dohromady až ve studiu při nahrávání. U tří nejsyrovějších byla dohoda, že je pojmeme trochu „pankáčsky“, prostě jsme to tam navalili.
Na albu hrají muzikanti, se kterými běžně nekoncertujete. Jak to praktikujete naživo?
Moje kapela by tu desku samozřejmě taky nahrála dobře. Ale když už jsem natáčela ve zlínském studiu V, přišlo by mi hloupé nevyužít ty skvělé muzikanty, kteří se kolem něj pohybují. Bubeník Marcel Gabriel tam byl v roli hudebního režiséra celou dobu a basista Petr Vavřík nás průběžně „jezdil kontrolovat“, takže jsme se domluvili, že mi nahrají rytmiku. No a „moji kluci“ se ty písničky naučili, nehrají je přesně tak, jak jsou na desce, to by ani nešlo, koncert je jiná disciplína než deska. Kluci navíc umějí zpívat, takže bez problému zvládají i sbory.
Repertoárově jsou vaše koncerty namíchané?
Ano, je to „dva v jednom“, tedy Lidová Redlová a Lucie Redlová. Byla bych sice schopná dát dohromady třeba hodinový lidový program, mám v repertoáru i další lidovky, které na albu nejsou, ale není důvod to dělat. Ty starší folkrockové písničky, co jsme s klukama hrávali, mám taky ráda.
Na závěr mi dovolte hypotetickou otázku: kdy vyjde album Redlová zpívá Redla?
Tátovy písničky si vždycky ráda zazpívám, ale zatím to dělám jenom u táboráku. Anebo ve zmíněném Banátu, tam už jsem jednou set Redlová plays Redl měla. A byl to obrovský úspěch. Mně je jasné, že kdybych takový program připravila, asi by na to lidi chodili. Ale proč bych to dělala, když taťka žije a koncertuje? To by mi přišlo trošku na hlavu... Hodně lidí se mě taky ptá, jestli neuděláme něco společného, třeba nějaký duet. Já už se ničemu nebráním. Ale do téhle polohy jsme museli dospět oba. I on snad vidí, že jsem si tu cestičku prošlapala sama, aniž by mě musel vodit za ručičku.