Každé ráno v koupelně před zrcadlem zatahuju břicho a přemýšlím, jestli se večer ještě vejdu do obleku, vysvětluje nejúspěšnější slovenský zpěvák Richard Müller. „A jestli mám vůbec chuť nad takovými věcmi přemítat,“ dodá vzápětí. „Pověsit to na hřebík na vrcholu je hrozně příjemný pocit.“
Nakrátko ostříhaný pětačtyřicetiletý muž, který tu sedí v hotelové restauraci ve vytahaném triku a plandavých teplácích, totiž před nedávnem na svých internetových stránkách oznámil, že v roce 2007 ještě vydá živé album nahrávek s americkými kolegy, desku písniček Jaro Filipa s Milanem Lasicou a začátkem září odehraje na fotbalovém stadionu Slovanu Bratislava své poslední veřejné vystoupení v životě.
Mladá hudba pro mladé
Jenomže čerstvě nabytá kila navíc ho k takovému rozhodnutí dovedla jen stěží. „Jsem ve věku, kdy už nemám ambice dělat mladou hudbu pro mladé – prostě už se mi nechce,“ uvede vzápětí pádnější argument. Do Prahy přijel minulou sobotu zazpívat na soukromé akci a také propagovat nové, tentokrát vánoční album V. V. (Veselé Vianoce). Není jeho rozhodnutí jen reklamním trikem, jak na desku upozornit? „Asi se mnou budete souhlasit, že nová deska je komerčně zajímavá zhruba jako freejazzové trio z Vilniusu. Kdyby mi o to šlo, nejspíš bych se snažil přitáhnout pozornost k obchodně zajímavější věci,“ říká s úsměvem.
Zní to rozumně, ale z pohledu posluchače to není tak docela pravda. Nové album sice uzavírá jeho americkou trilogii, poněvadž je znovu nahrál ve Spojených státech, zároveň se od dvou předchozích desek Monogamný vzťah a 44 liší ve dvou ohledech. S pouhými osmi písničkami je daleko kratší a hlavně – je opravdu povedené. Müllera na něm doprovází trojice jazzových hráčů z New Yorku a jejich vzdušná a zároveň otevřená hudba s jeho zpěvem skutečně komunikuje, navíc tu jako textař nemá výrazně slabou chvilku.
Desku společně nahráli za jediný listopadový den, pozornost ovšem vzbudila příhoda z pařížského letiště během zpáteční cesty z New Yorku. „Byl jsem vyčerpaný jako nikdy. New York mě vždycky probere. Z těch sedmi dnů jsem tři čtyři noci nespal, a jestli ano, tak jen pár hodin. Prospal jsem celý let. Když jsem si vzal své tři tašky a vyšel do tunelu, najednou byla tma. Probudil jsem se po hodině a půl a dozvěděl jsem se, že mi pět a půl minuty nebilo srdce,“ vzpomíná. „Ale pojďme se raději bavit o životě, než o smrti,“ vybízí. Ten Müllerův byl poslední roky ve znamení radikálních změn. Zemřel jeho významný spolupracovník Jaro Filip a další, kytarista Andrej Šeban, se stáhl do ústraní. Rozešel se s Ivanem Táslerem, vedoucím skupiny IMT Smile, která jej doprovázela na turné i na deskách, skončil také jeho vztah s Ivou Bittovou. „Odžili jsme si nádherný vztah a dospěli jsme do bodu, kdy obě strany přestaly mít pocit, že v něm chtějí pokračovat, což je podle mě běžné,“ soudí.
Navrch ještě ohlásil rozchod s vydavatelskou firmou s rozhodnutím, že si desky bude raději vydávat s pomocí přátel sám. „S vydavatelstvím jsem se rozloučil z jednoduchého důvodu: Měl jsem abnormálně špatnou smlouvu a věděl jsem, že doby, kdy se mých desek prodalo šedesát nebo sedmdesát tisíc, jsou pryč.“
Jak jsem potkal bulvár
Richard Müller se nejspíš nemýlí v tom, že jeho křehké vánoční album nebude mít takovou odezvu jako jeho hitové „řachandy“ Štěstí je krásná věc, Srdce jako kníže Rohan, rafinovaně erotické Milovanie v daždi nebo Cigaretka na dva ťahy. Vždyť vyčnívá nejen svou postavou a uměním, ale i skandály, byť by, jako ten poslední, byly podle něj spíš vymyšlené než skutečné. „Poprvé v životě jsem mluvil s lidmi z bulváru. A pochopil jsem – což je úžasný pocit – že to nemá smysl. I když vás mají k dispozici a mohou si cokoliv ověřit, tak to neudělají,“ uvádí na pravou míru zprávu, že má znovu problémy s drogami a měl by nastoupit do psychiatrické léčebny.
Za vše prý může jeho otevřený dopis Micku Jaggerovi, který vyšel ve slovenském časopisu Týždeň. „Napsal jsem v něm: ,Viděl jsem vás v létě v Amsterodamu, kde jsem po dvou letech abstinence neodolal, zhulil se jako pes a jediné, co si z vašeho koncertu pamatuju, je, jak jste bez potu a zadýchání přeběhl pódium a začal zpívat,'“ cituje Müller. „Věděl jsem, že se toho tisk chytne, ale podcenil jsem kreativitu bulváru, který dokáže citovat vrátného nebo sestru v psychiatrickém zařízení, v němž jsem v životě nebyl."
