Prostitutka jako dárek od rodičů. Inscenace K.Š.E.F.T. je oděna v klamavě líbezném hávu

K.Š.E.F.T. nemá daleko k typu dramat Tennesseeho Williamse, odhalujících nezdravé klima rodinných vztahů. V případě Sarah Pageové je ale vše podáno s konverzační lehkostí, humorem a samozřejmě v soudobých kulisách, včetně chytlavého, lehce lechtivého námětu: rodiče darují mírně mentálně postiženému synu Jackovi k pětadvacátým narozeninám prostitutku, aby ho „udělala mužem“ a – slovy otce – „dala ho dohromady“.

Tam, kde je Williams nelítostným a emocionálně krutým analytikem, Pageová ovšem nejednou bruslí až nebezpečně blízko sentimentu a nejrůznějších klišé, koncept její hry působí obehraně, je zatížen místy, ve kterých autorka až příliš vehementně potřebuje něco sdělit. K.Š.E.F.T. nabízí jen dva originální nápady: výchozí a ten, že prostitutka, jež rozčeří příliš zapouzdřenou atmosféru v rodině, není žádnou ordinérní osobou, nýbrž vzdělanou a emancipovanou ženou, sociální pracovnicí a psycholožkou v dobrém slova smyslu, která Jackovi skutečně pomůže.

Inscenace chytřejší než hra

Ondřeji Sokolovi se z textu daří vytěžit maximum. Inscenace je, dalo by se říct, chytřejší než hra. Předvádí text v jemně thrillerové náladě, jako drama, jehož napětí je převážně ukryto pod povrchem.

Scéna Adama Pitry sestává ze strohých dřevěných stěn. Jsou variabilní, odklopením se prostor může například změnit v Jackův pokoj s postelí, poličkami s vojáčky a autíčky a plakátovou plochou. Vše svou geometrickou přesností a uspořádaností působí chladně a naprogramovaně – jako celý rodinný život Jacka (Václav Šanda) a jeho rodičů Antonie a Alstaira. Ti jsou, v podání Lucie Žáčkové a Martina Fingera, v úvodu exponováni jako až strojově fungující lidé – jejich přesnost a smysl pro pořádek, s nímž se starají i o syna, má až patologický ráz. Žáčková s Fingerem podávají výmluvné a propracované portréty manželů, mezi nimiž je „něco špatně“, kteří v hloubi duše „něco tají“.

Prostořeká Julie

Prostitutka Julie je pravým opakem Antonie a Alstaira: živá, otevřená, bezpředsudečná. Sandra Černodrinská ji hraje uvolněně, prostořece, až v trochu vulgární poloze – což nejde zcela dohromady s inteligencí postavy. Její poučené řeči jí není tak úplně snadné věřit.

Julie má v Sokolově pojetí pro rodinu – její členy a jejich fungování – dvousečný význam: pozitivní (Jackovi pomůže, aby se stal aspoň do jisté míry sebou samým, osvobozeným od matčiny dusící péče) i rozvratný: příliš invazivním chováním nabourává vztah mezi Antonií a Alstairem. Inscenace oproti hře nenabízí optimistický konec. Má trpký ráz: vztah Jacka a Antonie prochází vážnou krizí.

Sokolovi se daří vtisknout hře K.Š.E.F.T. klamavě líbezný, až bezstarostný háv. Lehká, úsměvná konverzace budí zdání, že celkem „o nic nejde“. Jde ale o hodně. Pod povrchem to znatelně bublá... Vstup do divadelní sezony se Činohernímu klubu, myslím, povedl.