Pátek 3. prosince 2021, svátek má Svatoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Psaní je někdy jako partie šachu, myslí si italský spisovatel Sandro Veronesi

Italský spisovatel Sandro Veronesi. foto:  Dan Materna, MAFRA

Rozhovor
Sandro Veronesi, jeden z nejpřekládanějších současných italských spisovatelů, byl dalším z hostů veletrhu Svět knihy. Zde představil svůj román Kolibřík, který nedávno vyšel česky v překladu Alice Flemrové.
  5:00

Veronesi říká, že dvě prestižní italské literární ceny Strega ho nezměnily, že pořád vydává to, co chce psát. A také vzpomíná, jak mu Alberto Moravia radil, aby se nikdy nepletl do filmových scénářů svých knih. „Řekl mi, abych se jen pak šel podívat do kina.“

Lidovky.cz: Dokážete postihnout, jak se vyvíjel způsob vašeho psaní od prvního románu po posledního Kolibříka?
Dnes je pro mě psaní obtížnější než dříve. Je to přesně naopak, než když člověk hraje šachy: u šachů platí to, že čím více partií člověk odehraje, tím víc by mu to, teoreticky, mělo pomoci v těch dalších, ale u psaní je tomu naopak. Tedy všechno, co jsem mezitím napsal a přečetl, než jsem vytvořil něco nového, mě limituje. Za prvé proto, že nemůžu opakovat, co jsem již řekl, za druhé proto, že to, co jsem napsal, mi dává pocit, že nemám možnost pustit se do jiného románu, protože mám pocit, že jsem všechno dal do toho minulého.

Stále mi tedy připadá obtížné najít sílu, energii a jazyk, abych mohl napsat další román. Pochopil jsem, a je to pro mě zázrak, že ke psaní dochází, když píšu, ťukám do kláves, v tom okamžiku, kdy vyplouvají určité vzpomínky, když vyťukávám určitá „aktivní“ slova, díky kterým se ty vzpomínky vrací, protože v ten okamžik se ocitají uvnitř toho tvořivého aktu psaní. V ten okamžik pro mě dochází k zázraku, pokud k němu dojde. Ne předtím, ne potom. Ale pokaždé je stále těžší a těžší, aby nastal.

Lidovky.cz: Co pro spisovatele znamená vyhrát dokonce hned dvakrát Cenu Strega, která je jednou z nejprestižnějších italských literárních cen?Je to jediná italská cena, která vás najednou zviditelní i v zahraničí, takže vás všichni zahraniční editoři vydají automaticky, jen proto, že jste vyhrál cenu Strega. A jakmile se ocitnete v kategorii světových spisovatelů, vydají vám i ostatní knihy. A to pocítíte, jak ekonomicky, tak proto, že vám to dá velikost, u které ani nevíte, jestli ji skutečně máte: že jste skutečně to, co si v zahraničí myslí, že jste. Já, ať je to, jak chce, necítím žádný tlak. Necítil jsem ho ani poprvé, když jsem vyhrál, ani podruhé. Vydávám to, co chci psát. Každý píše, co může. V tom se pro mě nic nezměnilo.

Lidovky.cz: Váš román Klidný chaos měl obrovský úspěch, byl přeložený do 20 jazyků a vznikl podle něj stejnojmenný film s Nannim Morettim v hlavní roli. Čím příběh tolik čtenáře nadchl?
Myslím, že v případě Klidného chaosu byl jedním klíčem k úspěchu samotný název, ale na to jsem přišel až později. Pokud bych měl vybírat jedno euro za každé použití výrazu „klidný chaos“ v jiném kontextu, od fotbalu po politiku, byl bych milionář. Předtím tohle rčení v italštině neexistovalo. Existovalo v angličtině, ale u nás ne. A to znamená, že název knihy zafungoval.

Lidovky.cz: A kde se ten název vzal?
Jednou večer jsme seděli s jedním kamarádem filozofem u jiného kamaráda doma v Miláně, který žil s Kanaďankou, a ta, když jsme tak debatovali a popíjeli, najednou řekla, že ten stav, ve kterém se nacházíme v ten okamžik, je „klidný chaos“. I když jsem byl už trochu znaven, ten výraz mě zaujal. A pak mi ta slečna vysvětlila, že v angličtině „quiet chaos“ je ustálený výraz označující situaci, která je trochu stojatá a trochu nezdravá. Pamatuju si, že jsem si to vyhledával na internetu a v angličtině jsem našel velké množství výskytů toho výrazu, dokonce jsem našel jednu heavymetalovou skupinu, která se takto jmenovala. Ale v italštině to neexistovalo.

Lidovky.cz: Kolibřík, který byl označený jako „ jeden z nejkrásnějších románů posledních deseti let“, se stejně jako Klidný chaos točí okolo nejednoznačnosti bytí. Jak vzniklo toto téma, společné několika vašim románům?
V podstatě je to taková výslednice. Ve všech mých knihách, nejen v těchto dvou, které měly největší úspěch, naleznete primární obrazy, které v sobě nosím léta. A protože přetrvávají a nemizí, znamená to, že obsahují dostatek energie, abych na nich mohl pracovat léta. Protože já na jednom románu pracuju léta. Když potom začnu vyšívat něco, co mě přesvědčí, okolo těchto obrazů, je na světě téma.

U Kolibříka jsem to téma měl zhruba od dob Klidného chaosu, když jsem četl knihu Umberta Eca Račím krokem, kde Eco svým jasným stylem zdůrazňuje to, co jsme všichni zakusili, a to je to, že je pravda, že se věci mění, ale k horšímu. Že kráčíme zpět. Právě přesně jako pohyb raka. A já jsem tuto úvahu spojil s mýtem svého mládí, se změnou. Vyrůstal jsem v 70. letech. 

V té době byla změna nejen krásná věc a byla motorem pro skoro všechny mladé, protože to byla změna politická, ale i kulturní. A potom ale k té změně nikdy nedošlo, anebo když nastala, posunuli jsme se k horšímu. Mám na mysli to, jak vším zamával internet a přemíra informací, která zrodila fake news a podobně. A tak jsem v Kolibříkovi s radostí vdechl život člověku, který ve změny nikdy nevěřil, člověku naopak statickému, konzervativnímu, který předtím, než se zbaví jedné věci, aby ji nahradil novou, chce důkaz, že ta nová je lepší.

Lidovky.cz: Mnoho vašich románů se proměnilo ve filmová díla. Jaký máte pocit, když vidíte své knihy na plátně?
Jak říkal Pasolini, datum mého narození mi dopřálo, že jsem stihl poznat mnoho spisovatelů dvacátého století. Jedním z nich byl i Alberto Moravia, který mi šéfoval, když jsem byl tajemníkem redakce časopisu Nuovi Argomenti. Zajímal se o mladé, o to, co píší, a měl jsem to štěstí, že mi řekl, že se nikdy nemám účastnit scenáristické práce na filmech natáčených podle mých románů, protože jazyk filmu je úplně jiný jazyk, je to „něco, co s tím nemá nic společného.“ A abych se pak jen šel podívat na film do kina. Já jsem v té době napsal knihu, ale nikdo z ní nechtěl udělat film.

Tak jsem si uložil informaci, aniž bych tušil, že by mi mohla být něco platná. Pak, když se to za dalších deset let přihodilo poprvé s románem Síla minulosti, hned po mně chtěli, abych se na scénáři podílel. No a podílet se na scénáři filmu znamená taky peníze. Tak co člověk udělá? Když mu to řekne Moravia… Odmítl jsem. Nemám scenáristický talent a režisérský ještě menší. A tak si nedělám hlavu s tím, jestli mě film reprezentuje nebo ne, protože mě zajímá, co autor, tedy režisér, ukázal z toho díla.

Pak se dostává ke slovu také citová fáze: třeba mě dojalo slyšet repliky z úst Bruna Ganze, které jsem napsal čtyři nebo pět let před tím. Hlavně poprvé to byl silný zážitek. Pak s Nannim Morettim a dalšími... Myslím si, že tady by ani Moravia neudržel emoce. I teď, s Kolibříkem, vím, že budu dojatý, až uvidím Favina, Lauru Morante a další, kteří se budou pohybovat v mnou postavené kleci.

Lidovky.cz: Studoval jste architekturu a jste také šachista. Jak spolu souvisí šachy a psaní?
Společného toho mají hodně. Když se to tak řekne, zní to banálně, ale je to pravda: při psaní, stejně jako na šachovnici, musíte co nejdříve uvolnit figurky a dostat je do středu šachovnice, jakmile to jde, jinak jako byste je neměli. Například začátek Kolibříka je postaven opravdu jako partie šachu. Přišel jsem s výslechem, kde jedna postava chce po druhé informace, a tak po deseti stránkách už víte o hlavním hrdinovi všechno, ve hře už je mrtvá sestra, manželka, dcera, otec architekt…

Na ani ne deseti stránkách jsem pohnul už mnoha figurami, a to v mém případě vychází ze šachů. A pak, když se podíváte, hodně velkých děl je takto postavených. Nebo ne. Ale často se dílo dělí do tří částí: zahájení, střední hra a koncovka, a přežvýkat si teorii, když hrajete šachy, hodně pomáhá. Mě hodně pomáhá, že mám tenhle kompozičně šachistický vklad. A souvisí to i s tím, co mi dalo architektonické vzdělání.

Lidovky.cz: Šachistovi a spisovateli Rudolfu Spielmannovi je přisuzován tento citát: Zahájení hraj jako kniha, střední hru jako kouzelník a koncovku jako stroj. Platí to i pro psaní?
Konec knihy musíte napsat jako kouzelník. Protože musíte nalézt dveře, kterými se dostanete ven. Opustit román není jako opustit šachovou partii. Z šachové partie můžete vyjít jako vítězové nebo jako poražení. Nebo to může skončit remízou, ale pak jste partii promarnili. Z knihy nevyjdete nerozhodně a nemůžete vyjít poraženi. Musíte vyjít jako vítěz. Musíte najít dveře, pokud možno ušetřit život hlavního hrdiny. 

Já jsem se vždy snažil život hlavních hrdinů ušetřit, protože opouštět knihu smrtí hrdiny je trochu nečestné. Je lepší končit, aniž byste je zabili, ty chudáky! Takže finále je pro mě důležité. Ale je jedna věc, která je v šachách důležitá, pokud ji vztáhnete na psaní, již od samotné myšlenky díla. Já vždy dávám – už jsem to tak udělal čtyřikrát nebo pětkrát – před každý román stejný citát, Beckettův: „Nemůžu pokračovat. Budu pokračovat.“ Bez tohoto tahu se neobejdete.

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat