Učinila tak již jednou, když Topola a bubeníka Davida Skálu opouštěl baskytarista Jan Hazuka, za kterého osiřelá dvojice nakonec našla náhradu v Luďkovi Horkém. Kromě epizodních rolí saxofonistů a kytaristů vystupovali Psí vojáci jako trio: Topolova divoce ornamentální hra a "rozervaný" zpěvácký prožitek nic víc než zdůraznění rytmikou nevyžadovaly.
Čtěte také: |
Filip Topol dal díky své virtuózní hře a vysoce osobní poezii nehledající mustry vzniknout ojedinělému osobitému tvaru. Syn dramatika a básníka Josefa Topola poprvé vystoupil společně s bratrem, budoucím spisovatelem a novinářem Jáchymem, na Hrádečku coby "předskokan" při koncertním provedení plastikovských Pašijových her . Filipovi bylo třináct a již o rok později, v roce 1979, se underground dočkal mladické posily pojmenované Psí vojáci, zatím stále s Jáchymem na postu textaře. Na záznamu tehdejšího vystoupení, vydaném později značkou Black Point, Topol do punkově drtivého rytmu klavíru a zkreslené kytary pěje bratrovy texty, plné rekvizit barbarského středověku, dětským, ještě nemutujícím hlasem. Jáchym pro Psí vojáky napsal ještě dlouhý text Baroko v Čechách, Filip v 90. letech zase zhudebnil básně z bratrovy knihy Sestra. Ryzost Psích vojáků ale vykrystalizovala až ve chvíli, kdy se Filip Topol rozhodl zhudebňovat vlastní slova.
V 80. letech Psí vojáci vystupovali v relativním nebo úplném utajení. "Českej Morrison", jak jej někdo hloupě označil za jeho strhující vystupování a srdce na jazyku, Filip Topol, tvořil desítky písní, z nichž některé nepřežily jeden koncert, jiné vyšly v podobě archivních záznamů a ostatní v letech 1990 a 1991 vytvořily klasický kánon Psích vojáků - alba Nalej čistýho vína, pokrytče a Leitmotiv. Ty desky působily jako zjevení, ostatně jako nejedna v "porevolučním nadšení" vydaná nahrávka skupin, které dlouhá léta v izolaci proměnily v test oddanosti, odolnosti a hledání vlastního jazyka (Ještě jsme se nedohodli, Pro pocit jistoty, Garáž...).
Kolos Kilián
Pubertální úvod Pokrytce v podobě imitace picnutí kohouta následované indolentním smíchem se ve vteřině promění v chytlavé vybrnkávání pecky Russian Mystic Pop Op. IV, v níž Topol odhaluje svou tvář pražského floutka: "Chodim po tom městě/ nemám ani na tramvaj/ není jaksi namístě/ že bych se z toho vyhrabal/ Půjčil jsem si pětistovku/ a od výčepu k báru/ jsem ji mezi prstama/ proměnil v mlžnou páru/ hej hej/ jsem mladej..."
Parádní album navíc obsahovalo mimo jiné rozkošný love song Poseru se štěstím, "napínavý" recitovaný hit Marilyn Monroe, rozvernou parodii motorkářských songů Černý sedlo a punkově veselou Znám svýho známýho o tom, že někdo holt umře dřív.
Následující Leitmotiv přinesl mimo jiné snad jedinou píseň Psích vojáků, o kterou se kdy pokoušely ve zkušebnách začínající pubertální kapely, jednoduchou, maximálně chytlavou a opět recitovanou Chce se mi spát ("Jednou mi jedna řekla/ že vypadám jako James Dean/ ale že je vidět/ že prej moc chlastám/ co na to říct/ chce se mi spát"), především ale portrét Topolova alter ega, dvacetiminutový kolos jménem Kilián Nedory. "Hej Nedory, Kiliáne Nedory, ty stvůro, kterou miluju/ otvírám ti cestu/ vstaň a choď, chci se s tebou konečně bavit až do smrti/ vole," oznámí Topol po předehře a rozvine obraz démona rozkopaného Anděla a Bufetu Na Knížecí, bledého vožungra v černé kůži, jehož duše je "něžná a krutá, bílá a sexuální". Dívčí publikum nemohlo být nadšenější, rozechvělejší a utvrzenější v touze absolvovat se svým idolem jeho jízdu a přitom jej něžně ochraňovat. Kluky Kilián, soudím z vlastní zkušenosti, tolik nebral a nacházeli si to své "psí" v jiných písních... Psí vojáci po roce 1990 byli kapelou pravidelně vydávající další a další části Topolova "písňového deníku". Jejich alba měla konstantně vysokou kvalitu, nejlépe si snad stojí kolekce Brutální lyrika a dospělá U sousedů vyje pes.
Občasné odbočky v podobě spolupráce s orchestrem Agon, elektronického alba Hořící holubi či dvou Topolových sólovek byly jen krátkodobými excesy, po nich se skupina vracela ke své "přirozené tváři". Mnohem závažnější výstřelek představoval Topolův životní styl, který se před lety tvrdě srazil s jeho zdravotním stavem.
Ironií osudu načasování tohoto konce evokuje další podivné klišé hudebních publicistů, které se v souvislosti s Psími vojáky často objevovalo, totiž "rockový šanson". Takže lze říci, že na odpočinek v těchto dnech odcházejí hned dvě ikony českého šansonu - po Haně Hegerové i Filip Topol. A platí, že co je nahoře, je i dole.
