I když jeho divadlo už dávno překročilo půlstoletí od založení, stále má pocit, že jeho trvající existenci musí obhajovat: „V padesátých letech jsme vystavěli svou popularitu na jazzu a rock’n’rollu,“ připomíná okolnosti vzniku Semaforu v programu čerstvé letošní premiéry, kterou nazval s ohledem na covidovou pauzu Konečně!!! „A pak na humoru, kterému začali lidé říkat chytrý a my jsme s tím souhlasili, proč ne. Díky těmto dvěma okolnostem jsme zmátli odbornou veřejnost, že se o nás začala tehdy zmiňovat jako o divadle avantgardním, progresivním a experimentálním, což jsme nebyli…“
  |
Nezastírá, že tohle malé divadélko a vše, co v něm vzniklo, bylo a je pro něj asi tím nejdůležitějším, čemu se ve své píli a tvořivé mnohostrannosti v životě věnuje. Přesto jeho počáteční profesionální kvality nepřeceňuje, naopak je hodnotí s notnou dávkou kritičnosti: „Jediné, čím jsme byli původní, bylo, že jsme toho moc neuměli, ale i tím jsme se lišili od profesionálních divadel…“
Léta plynula a Semafor minulý týden vstoupil do 62. sezony. „Ze starobylého rock’n’rollu zbyla jen ozvěna, jazz a swing se sice stále drží, ovšem době vládnou dnes už jiné hudební směry,“ věcně komentuje situaci Jiří Suchý.
„A mně, který píšu a skládám pro toto autorské divadlo, ujel pomyslný současný vlak, který se chystá řítit rychlostí 230 km za hodinu, zatímco já zůstal stát na perónu starého Wilsoňáku a čekal na rychlík, jenž se tehdy rozjel teprve, když topič začal přikládat. A ten odváží mé nostalgické vzpomínky osmdesátikilometrovou rychlostí zpět do krajiny, ve které zní neopakovatelná hudba Jaroslava Ježka, a taky tóny rychnovského Czechoslovak dixieland jazz bandu (u klavíru Jiří Šlitr) a swing Glenna Millera a Bennyho Goodmana, které u nás skvěle zastupovali Karel Vlach a Ferdinand Havlík. A v této krajině je domov můj, i když se u nás, k mé lítosti, nad Tatrou delší čas neblýská.“
Suchého osobnost a tvorbu už podrobně vyjevil ve svých vzpomínkových knihách, stokrát rozebrali odborníci, mnohokrát ocenili ti, kteří v jeho semaforské škole vyrostli do populárních osobností, věrností odměnili a stále odměňují diváci, kteří do přátelského divadla v Dejvicích stále ochotně přicházejí. Pro Jiřího Suchého je to zjevně živá voda, což doloží každý, kdo sleduje jeho přítomnost na jevišti: S každou minutou jako by nabíral na síle, elánu, zapomíná zapomínat a jenom vždycky v upřímném ohlase publika rozkvete.
Ví, že jeho divadlo není pro každého, že k němu patří i citové pouto, jež se Semaforu podařilo v jeho příznivcích vyvolat a po dlouhá desetiletí udržet. Ověřil si, že tihle diváci nejspíš ocení humor, „jaký provozovali Vlasta Burian, Voskovec a Werich, Oldřich Nový, Lasica se Satinským, Svěrák se Smoljakem a taky Suchý se Šlitrem a Molavcovou a další. Všem jmenovaným vlastně záleží na tom, aby se jejich diváci nemuseli stydět sami za sebe.“
Poslání současného Semaforu vidí Jiří Suchý v tom, že pod svou střechou přijímá diváky „zasažené touto atmosférou, což jsou jednak pamětníci, pak padesátileté děti pamětníků, a také zvídavá mládež, která objevila, že nejen hard rockem, punkem a těžkým kovem živ je člověk, ale za ohlédnutí že stojí i hudba oněch časem zavátých dob.“
