Příběh mužů a žen je v jádru příběhem války. Hrdinka novely Obrys se z ní stahuje

A protože jsou to typizované postavy, řeší každá povahově jinou kauzu: jedna se vymezuje proti zdrcující nadvládě mužského světa, druhá je paf ze spontaneity a živočišnosti své podnájemnice, třetí plaší černou myšlenku na vlastní sebezánik. A tak dále. Podobně typizované jsou postavy, co zabydlují taky autorčinu novinku v češtině – novelu Obrys, vydanou v originálu roku 2014 jako první díl stejnojmenné trilogie.

Upír a tvůrčí psaní

Hlavní hrdinka – modelovaná nejspíš autofikčně čili trochu opsaná podle reálné autorky – tady má zvláštní funkci: průhledná nádoba, savá houba, příslovečná vrba. Anebo obrysová kresba, panák načmáraný křídou na chodník, po němž se valí davy sem a tam. Ta postava vlastně moc nežije, spíš je žita: hlavně pozoruje, naslouchá, vstřebává, co vyprávějí druzí. S čím se utkávají v reálném světě, ve svých představách, ve svých snech. Takže očitý svědek.

Co víc: Ta postava se vyloženě živí jejich příběhy, vyplňuje svou existenci cizími historkami, situacemi, obrazy – i řečovými obraty. To všecko s minimální reakcí, s minimálně projevenou emocí. Pokud má hrdinka vůbec nějaký zájem, pak si jej nechává spíš pro sebe.

„Čím dál víc věřím v nečinnost,“ říká v jednu chvíli knihy, „a v žití co možná nejméně poznamenané vlastní vůlí.“ Schopenhauer naruby? Pasivní, trpná existence, která funguje jako průtokový ohřívač? Věcná, nezaujatá dokumentátorka zdejšího pobytu těch druhých? Nebo prostě drzý, vykutálený upír?

Hlavní hrdinka je žena středního věku, nejspíš navenek atraktivní, každopádně průměrně úspěšná spisovatelka, co právě přilétá do Athén, aby tu praktikovala kurz tvůrčího psaní. Tahle práce přesně odpovídá jejímu naturelu. Kurz tvůrčího psaní je samozřejmě oxymóron: buď je člověk tvůrčí odjakživa a pak žádný kurz nepotřebuje, nebo tvůrčí není a pak mu žádný kurz nepomůže. Hrdinka jako by brala za svou spíš tu druhou možnost.

Pohybuje se napříč vlastním žitím bez jakéhokoli cíle. Cílem její existence jsou ti, které potká a převypráví cestou. Známí i neznámí, muži, ženy, mladí, staří – a nakonec i psi a kočky. Například smutný zbohatlík po třech rozvodech. Nebo protivná autorka jedné knížky, co se s gustem rochní v roli kazatelky i karatelky. Nebo ukřivděná studentka onoho kurzu, která hrdinku označí za mizernou učitelku. Anebo subtilní dramatička, zrazená a opuštěná manželem, fatálně zakletá ve svém repetitivním neštěstí.

Jestli existuje něco...

Čitatel je vždycky různý, jmenovatel vždycky stejný. Život je míjení: se sebou i s druhými. Prostě sebeklam, sebeobelhávání – a nekonečné poziční boje na vztahových frontách všeho druhu. Vinění a vyviňování. Odpovědnost a neodpovědnost. Smysl a nesmysl. Zločin a trest. „Příběh mužů a žen [JE] v jádru příběhem války,“ píše Cusková. Války, z jejíž aktivní fáze se ovšem autorčina hrdinka stáhla. V horším případě pro esenciálně zničující únavu z boje, v tom lepším na sebekultivační způsob buddhismu. Každopádně se neinvestuje, nezasahuje.

Původní to samozřejmě moc není, takovýchhle pasivních typů, zlenivělých na duchu i na těle, jsou dějiny literatury plné: Ilja Oblomov, des Esseintes – anebo třeba aktuálně hrdinky Judith Hermannové. Navíc Cusková píše vlastně realisticky, tak trochu netečně; žádná pádná lyrika, žádné hlubinné psychologizování, žádné zvichřené fantazie. Takže zklamání?

Jak se to vezme. Pořád platí, že jde o první díl trilogie. A jedna z posledních vět Obrysu zní: „Jestli existuje něco horšího než zapomnění, je to dezinterpretace, předpojaté čtení...“ Takže rychle sem s druhým a třetím dílem, ať víme, na čem jsme – čili nic.