Rebelové s příchutí nočních můr. Poslední noc v Soho je ‚nejwrightovějším‘ Wrightovým filmem

„Co se stane v Soho, ať zůstane v Soho,“ uvedl údajně britský režisér Edgar Wright svou novinku. Narážel tím na fakt, že snímek, který balancuje na hraně hororu, thrilleru i hudební manéže a stojí na silném příběhovém zvratu, by si divák měl prožít intenzivně v kině a nevyzradit si ho ze sociálních sítí nebo necitlivých recenzí. I v tomto textu je tedy potřeba kráčet poněkud po špičkách, protože Wright má nepochybně pravdu. Poslední noc v Soho je potřeba prožít si od začátku do konce na vlastní pěst. 

Hlavní hrdinkou příběhu je mladičká Ellie (Thomasin McKenzie), dívka se snem o kariéře módní návrhářky, jež je zároveň velmi vnímavá k paranormálním jevům. Při studiu na londýnské univerzitě se dostane do podnájmu ke staré paní Collinsové (Diana Riggová). Nevlídně vypadající pokoj s ostrými probleskujícími světly od reklamních neonů v Ellie vyvolává těžko vysvětlitelné stavy.

Vždy, když dívka usne, přenese se do britské metropole šedesátých let, kdy nepsanými vládci společenského života byly zakouřené noční kabarety a ti, kteří je provozovali. Pro tento exkurz do minulosti se Ellie převtělí do svůdné a ambiciózní tanečnice Sandy (Anya Taylor-Joyová). Uchvácenost zůstává i po probuzení a Ellie se začíná oblékat a líčit jako svá snová hrdinka. Sny o Sandy se ale postupně začínají zvrhávat - z lesku londýnských Rebelů se stává drásavý a nepříjemný zážitek. Co víc, dění opustí sny a přelije se do normálního života Ellie, která si nemůže být jistá, zda jde jen o přeludy, nebo jí skutečně jde o život.

Skutečná pointa a celé klubko příběhu se před divákem rozplétají postupně. Film šibalsky pomrkává narážkami a symboly poschovanými po scénách nebo ve střípcích z konverzací. Mnoho věcí z první poloviny filmu v té druhé smysl dostane, přesto několik důležitých příběhových prvků Poslední noc v Soho vysvětluje stylem „je to tak, protože to tak je“. Fungování snového světa si také divák z větší části musí domyslet. Spád také kazí dobromyslné scény s Ellie a její babičkou, jež jsou až příliš nasáklé sentimenty a nebezpečně se blíží latinskoamerickým telenovelám. 

Stylový rukopis Edgara Wrighta z filmu dýchá každou minutou stopáže. Přesto je Poslední noc v Soho dosud tím „nejwrightovějším“ počinem. Režisér dal volný průchod své zálibě v hudbě (Baby Driver), odvážné originalitě (Scott Pilgrim proti zbytku světa) nebo nečekanému příběhovému zvratu (Jednotka příliš rychlého nasazení). Až Poslední noc v Soho má ale něco ode všeho. Wright, který je zároveň i autorem scénáře, dále potvrdil svou pozici jednoho z nejoriginálnějších filmařů současnosti.

Filmem se jako nit prolíná téma sexuálního obtěžování, obžaloba fungování vyhlášených podniků v šedesátých letech, kdy řada institucí byly jen glorifikované nevěstince a agenti tanečnic jen pasáci v přestrojení. Wright naznačuje, že o šedesát let později se v Londýně mnoho změnilo, ale kriminální nátura města zůstala. „Tohle je Londýn. Tady se každou chvíli někdo ztratí,“ utrousí pragmaticky v jedné scéně policista směrem k Ellie. 

U Poslední noci v Soho beze zbytku platí, že myšlenka a technické provedení vítězí nad obsahem. Skvělé herecké výkony McKenziové a Taylor-Joyové pospojují chvíle napětí natolik, že snímek není jen často nelogickou podívanou, ale vcelku příjemným překvapením. Kličky a zvraty sice u diváka skutečný „wow“ efekt vyvolají jen na první zhlédnutí, ale o víc se Wright pravděpodobně ani nesnažil.

Mimochodem, paní Collinsová je vůbec poslední rolí loni zesnulé Diany Riggové, britské herecké legendy, kterou si mladší fanoušci mohou pamatovat ze Hry o trůny a ti starší ze špionské série The Avengers. Abychom nemuseli cokoliv prozrazovat, stačí dodat, že její role v Poslední noci v Soho je skvělým rozloučením.