Martin, Tommy, Peter a Nikolaj jsou středoškolští učitelé v různých fázích středního věku, žijící nevzrušivé prostřední životy. Dějepisář Martin měl kdysi nakročeno k hvězdné odborné kariéře, a navíc byl nadějný tanečník, teď je však nudný patron, který své studenty uspává v hodinách a deptá při zkouškách. Ani jeho manželka už v něm dávno nevidí toho, koho si kdysi brala. Učitel psychologie Nikolaj žije pod pantoflem a každou noc jej v posteli počurají jeho malé ratolesti.
Ani tělocvikář Tommy a učitel hudby Peter na tom nejsou s životním optimismem o mnoho lépe. Proto celkem není divu, že všechny zaujme Nikolajovo sdělení: podle studie jistého vědce mají všichni lidé deficit alkoholu v krvi, rovnající se asi půl promile. Pokud by lidé vypili dvě sklenky vína a pak už si pořád udržovali tuto hladinku, budou mnohem šťastnější, příjemnější a výkonnější; dokonce nejspíš i při řízení auta.
Z hypotetické debaty se záhy stane plán s vědeckou ambicí. Přátelé se dohodnou, že teorii otestují, samozřejmě za přísně daných podmínek, a vše zaprotokolují. Precizně zdůvodněné podmínky zahrnují například zásadu, že pít se bude zejména v pracovní době a nikdy ne po osmé večer...
Další vývoj už může divák celkem snadno odhadnout. Půl promile (navzdory jistým provozním potížím) skutečně zafunguje jako životabudič a zejména Martinova učitelská dráha dozná fantastického obratu. Studenti začnou jeho výklad (často vyzdvihující přednosti alkoholu) milovat a dříve nudný dějepis se stane jejich oblíbeným předmětem. I doma to Martinovi klape lépe a nejinak je tomu u ostatních. Pak ale dojde k nevyhnutelnému a alkohol ukáže, že je možná dobrý sluha, ale rozhodně zlý pán. Rozpustilá komedie o čtyřech stárnoucích chlapících, kteří experimentují s alkoholem jako puberťáci, se zlomí v drama čtyř vyhořelých existencí na pokraji totálního životního krachu.
Co je to s Dánskem a se světem?
Proslulé nekorektní spojení „pít jako Dán“ zde získává velmi plastickou ilustraci, a to nejen díky dobrodružství hlavního hrdiny Martina a jeho tří kolegů. Pijí totiž i jiní – snímek začíná bizarním studentským pivním během; v průběhu děje vyjde najevo, že Martinova třída má s alkoholem nemalé zkušenosti a jsou v ní i opravdoví šampioni.
Trochu v kontrastu s tím je dílčí příběh ztrémovaného maturanta, který neví, že by mu možná pomohlo dát si před zkouškou štamprli... V každém případě je alkohol všudypřítomný, ať už jako něco, co lidem chybí, co jim pomáhá, nebo co je ničí. V dramatickém monologu to vykřičí Martinova manželka Trine, šokovaná tím, co se stalo s celou „propitou“ společností.
Tady se Vinterbergova komedie dotýká hlubších vrstev uvažování o současném světě, okorávajících vztazích, únavě ze života (v jakémkoli věku) a marné snaze dosáhnout spokojenosti a štěstí. Alkohol rozhodně není to, co by přinášelo spolehlivé řešení. Je to nedokonalý a nanejvýš riskantní pokus prolomit šeď a stereotyp. Jako metafora takové snahy si ovšem konzumace alkoholu ve Vinterbergově filmu nezaslouží jen odsouzení, ale také pochopení a sympatii, která úplně nezmizí ani po tragických peripetiích.
Díky tomu není Chlast jen moralita s předem daným vyústěním, ale provokativní výzva k přemýšlení nad vlastními životy. Může v tomto ohledu upomenout na závěr slavného Trainspottingu Dannyho Boylea: ten jistě není výzvou ke konzumaci heroinu, ale jeho výčet toho, co se nabízí jako alternativa, je mrazivý.
Pokud něco hrdinům Chlastu nakonec skutečně pomůže k životnímu restartu, není to půl promile alkoholu v krvi, ale otřes, kterým prošli. To je bohužel jeden z mála osvědčených receptů – koneckonců máme v severské kinematografii aktuální srovnání s norským dramatem Naděje, v němž vyhasínajícímu manželskému vztahu dodá vzpruhu nikoli alkohol, ale rakovina. Není to zrovna radostné poselství, ale mnoho lepších zřejmě není na severu (a možná ani nikde jinde) k mání.
Chlast není žádný experimentální výboj a třeba ve srovnání se zmíněným Trainspottingem nese některé rysy velmi mainstreamové podívané. Je to ale zároveň chytrý film a nespokojuje se s černobílým viděním. V tvorbě talentovaného Thomase Vinterberga, která se s předchozím Kurskem vydala povážlivě ke dnu, jde o nadějné oživení a skvělou zprávu do budoucna.
CHLASTDánsko 2020 Režie: Thomas Vinterberg Premiéra 8. 10. |
