Padesátiletá Ani DiFranco je poměrně raritní ukázkou umělkyně a zároveň aktivistky. Jako bezmála „zázračné dítě“ začala první písničky psát ve čtrnácti letech, a to už měla rozjetou klubovou „kariéru“ s coververzemi Beatles. V patnácti odešla z domova, v devatenácti založila nezávislé hudební vydavatelství Righteous Babe Records, na kterém doposud vydala všechny své nahrávky a spoustu dalších titulů spřátelených tvůrců. V tom o dlouhé míle předběhla dobu.
To se ostatně týká i jejího aktivismu, v jehož rámci se kromě lidských práv, protiválečných aktivit a protirasistických postojů vždy zastávala práv LGBT komunity (sama se považuje za bisexuálku) a hlásala feministické názory dávno předtím, než se to na americké kulturní scéně stalo módou respektive – jako dnes – nepsanou povinností.
Její aktivismus je ovšem sympatický ještě v jedné věci. Ačkoli se staví jednoznačně na levou stranu spektra, v čemž ostatně navazuje na americkou písničkářskou tradici už od jejích zakladatelů Woodyho Guthrieho a Petea Seegera (které oba obdivuje a považuje je za své „učitele“), není z těch salonních levičáků, kteří jen mluví, ale nekonají. Pomáhá financovat spoustu projektů, od vzdělávacích, přes protiválečné, ekologické, až po přímé akce jako byla konkrétní podpora po hurikánu Katrina, který zničil New Orleans. V tomto ohledu proti ní ani největší skeptik nemůže ztratit jediné slovo.
A to, co je nejdůležitější: ačkoli své názory a pohled na svět Ani DiFranco nechává naplno proniknout do svých písní, nejde o žádné prvoplánové masové protestsongy typu „tři akordy a pravda“. Na to je příliš talentovaná hudebnice a skladatelka, která si už od svých počátků vypracovala velmi osobitý hudební výraz. Je skvělá, nezaměnitelná kytaristka, je zpěvačka jasně rozpoznatelného hlasu, ale mnoha výrazů, a má skvělý čich na hledání spolupracovníků. Mezi těmi v minulosti byly jak legendy amerického rocku, funku či jazzu, tak i osobnosti aktuální scény.
Na albu Revolutionary Love využila služeb hudebníků hlavně ze současné americana a folkrockové scény, ale i tvárného smyčcového kvarteta, které hraje v harmoniích evokujících soudobou klasickou hudbu, ale napodobuje i alternativní až industriální zvuky. Velký podíl na výsledku, který se zcela volně a vzdušně, aranžérsky zásadně nepřeplácaně pohybuje od folku a rocku, přes funk až k latině a jazzu, má jistě producent Brad Cook, mj. spolupracovník kapely Bon Iver, s jejímž „ztělesněním“ Justinem Vernonem ostatně Ani DiFranco také spolupracovala.
Albem Revolutionary Love sdílí Ani DiFranco poselství, převzaté od americké spisovatelky a aktivistky sikhského původu Valarie Kaurové, která svoje názory vloni popsala v knize See No Stranger: A Memoir and Manifesto of Revolutionary Love. Stručně řečeno, navazuje vlastně na ideály šedesátých let, postavené na lennonovském přesvědčení, že „všechno co potřebuješ je láska“. Což je samozřejmě ideál, sahající až kamsi ke kořenům křesťanství, jehož idealismus je překrásný a posilující, ale na to, nakolik skutečně funguje, nechť si odpoví každý sám.
V poselství alba Ani DiFranco je ale jedno důležité: naděje. Sama mluví o tom, že cítí ve společnosti, samozřejmě i v souvislosti s pandemií, mimořádně zvýšenou potřebu naděje a ideologie lásky, která mění svět, tuto naději může přinést. Nejdůležitější na tom je, že tyto názory předává skutečně vynikající, osobitou a do posledního detailu propracovanou hudební formou.
