RECENZE: Barberová vs. Barber. Domácí obrazovka je pro Manželskou historii adekvátní

Od doby, kdy rozvodové drama Kramerová vs. Kramer získalo pět Oscarů, mimo jiné pro hlavní představitele Meryl Streepovou a Dustina Hoffmana, už uplynulo téměř čtyřicet let a není vyloučené, že letošní sezonu výročních cen ovládne snímek s podobným tématem. Také tu jde o rozvod rodičů malého chlapce, kteří by rádi vše vyřešili slušně a přátelsky, ale když se do jejich případu vloží cyničtí právníci, začne manžele semílat soukolí nevraživosti, které důkladně prověří jejich charakter, ale nakonec nad nimi nezvítězí.

Je tu samozřejmě rozdíl v provedení a v akcentech, které s sebou nese nový autorský pohled a dobový kontext. Snímek scenáristy a režiséra Noaha Baumbacha zdůrazňuje příčiny rozvodu Nicole a Charlieho Barberových: jde o umělecký pár, on (Adam Driver) je ambiciózní divadelní režisér, ona (Scarlett Johanssonová) herečka, kterou původně proslavila teenagerská role ve filmu. On se cítí doma v New Yorku, ona pochází z herecké rodiny v Los Angeles. Pod Charlieho vedením se z Nicole stala úspěšná představitelka charakterních postav v umělecky odvážných inscenacích, přesto se cítí nenaplněná. Charlie ji integroval do svého světa, ale zároveň ji tím zadusil. Proto se Nicole potřebuje osamostatnit a zařídit si život a kariéru po svém, byť jsou si s Charliem stále blízcí a v mnohém si rozumějí. Víme to tak dobře proto, že to Nicole v obsáhlém monologu přednese své právničce Noře (Laura Dernová), která se zároveň ochotně ujímá role jakési Nicoliny psychoterapeutky a průvodkyně emancipací.

Zmíněný monolog patří k herecky nejvýraznějším pasážím filmu a představuje Scarlett Johanssonovou v podobě, na jakou jsme nebyli zvyklí. Její Nicole je dospělá žena, vědomá si tíže života a závažnosti svých rozhodnutí. To, jak působivě Scarlett Johanssonová svou postavu dokáže zahrát, ovšem ne zcela koresponduje se skutečnou váhou toho, co Nicole říká a jaké postoje prezentuje. Až příliš je znát, že hlavním důvodem jejích ambicí etablovat se v Hollywoodu, dát sbohem New Yorku a vytvořit tím mezi sebou a Charliem těžko překonatelnou fyzickou bariéru, je to, aby měl režisér Noah Baumbach ve svém filmu dostatečně vyhrocený a bolestně neřešitelný konflikt. Podobný pocit vyvolává i vypjatý dialog, kterým drama vrcholí a během nějž Charlie vmete Nicole, že by si přál, aby byla mrtvá, a následně se sesype a ona jej utěšuje. Kdo by nechtěl mít ve svém snímku takovou scénu? Jenomže právě to chtění je tu hodně znatelné a cesta k uskutečnění není nijak oslnivě přesvědčivá.

Totéž platí o satiricky pojatých pasážích s právníky, z nichž i ti nejlidumilnější dokáží šokovat svou schopností přejít od nekompromisního praní špinavého prádla k nenucenému rozhovoru o tom, co si dají společně se zástupci protistrany k obědu. Jako efektní, ale nadmíru znatelná konstrukce působí v téže scéně záběry na zkormoucené tváře hlavních aktérů, kteří sedí jako hromádky neštěstí a děsí se, jaké zbraně to dali právníkům do rukou – příliš to však nekoresponduje s tím, co o postavách jinak víme. Ostatně celkově se Nicole a Charlie chovají jako trochu nesvéprávní jedinci, kteří se milují nebo nenávidí tak, jak se to v dané situaci právě hodí. (Ovšem kdo chce, může v tom spatřovat dojemné vyjádření hloubky a nejednoznačnosti jejich vztahu.)

Adam Driver podává sympatický výkon zejména v komediálních scénách (z nichž nejlepší je večeře se synem pod dohledem unylé sociální pracovnice), byť rozhodně blíže než k uměleckému vizionáři má jeho postava k Rossovi ze seriálu Přátelé.

Manželská historie je jedním z filmů, které sice letos bojují o prestižní ocenění, ale na plátnech kin se objevují jen omezeně, protože jejich majitelem je streamovací společnost Netflix. Na rozdíl od nedávno uvedeného Irčana Martina Scorseseho je však o Manželské historii možno říci, že je pro ni domácí obrazovka zcela adekvátní.