RECENZE: Černobílý svět akrobatů. Máme se od Afričanů co učit

V inscenaci se má střetávat svět „černých“ a „bílých“. Kontrastně je koncipována již scéna Antonína Šilara. Jeviště odděluje plexisklová stěna, která vyčleňuje dvě území – „přírodní“ se zeleným trávníkem a „civilizované“ se stříbrným baletizolem. Obě poloviny mají taky své hudebníky, jejich rozdílná vystoupení se příjemně prolínají (kompaktní směr určil především frontman skupiny Walk Choc Ice Jan Křížek).

V anotaci se píše o „kulturních nárazech“. Na začátku vběhnou na plochu všichni účinkující v různobarevných elastických overalech, které jim zakrývají také hlavy, tzv. morphsuitech – nepoznáte tedy, jaká je barva jejich kůže. Můžete z jejich projevů hádat, zda jsou běloši, nebo černoši. Pak si je svléknou a vy samozřejmě vidíte, že váš odhad nebyl bezchybný. Pokud se ovšem necháte nalákat a této hry se zúčastníte. Diváci totiž musí přijmout, že ony nárazy jsou zobrazovány přímočaře. Av některých případech až klišovitě. Například ve scéně, v níž Rwanďané předvádějí své akrobatické umění – živelný tanec, perfektní přemety – a zpoza stěny je pozoruje bílý muž, který se krmí hamburgerem (který nejspíš koupil v jednom stánku přímo na Letní Letné) a pije z plastového kelímku. Když zůstane na scéně sám, pokusí se je napodobit. Nejde mu to. Akorát si při své klauniádě narazí kostrč.

RECENZE: Divadlo Continuo dokazuje, že v kruhu se nikam dojít nedá

Působivější je scéna, ve které Naim Ashhab (český reprezentant ve skoku na trampolíně) předvádí bravurní akrobacii. Diváci jsou nadšeni, ale pozorují ho také lidé ze zeleného trávníku a komentují jeho výkon pokřiky „nuda!“. Nechává se vyhecovat a předvádí stále víc, ale pořád se do bouřlivého potlesku ozývá „nudááá!“. Začne tedy improvizovat, už nepředvádí pouze technicky dokonalé skoky a salta, ale přidává do toho taky mírně komické prvky. Konečně se dočká uznání od všech. Kdybych to měla popsat v patosu představení – konečně to předvedl se srdíčkem. Dokonce se v tuto chvíli oba světy propojí a on bere malého rwandského akrobata, jenž se mezitím vyšplhal na jeho trampolínu, do náručí a předvede s ním salto.

Šaty pohřbené v trávníku

Proporčnost vyprávění trochu narušuje fakt, že rwandská strana dostala možnost povyprávět své osudy. Samozřejmě to může být dáno tím, že v Evropě si žijeme nepoměrné lépe než v mnoha částech Afriky, ale pak to není ani tak inscenace o nárazech a je lepší ji považovat za svébytnou poctu Rwanďanům. Přesto je třeba příběh o mrtvé matce moc hezky metaforicky zobrazen a konec, kdy jsou její šaty pohřbeny do trávníku a zůstanou tam celou dobu jako memento, je opravdu čistě dojemný.

Projekt Hit, Tell the Difference je v některých momentech zbytečně přepjatý a zdůrazňuje to, co by mohlo zůstat pouze naznačeno. Jednoduše – nemusely by z něj tolik čouhat nevyslovené věty, že se máme od Afričanů co učit. Máme, to ani největší cynik nechce zpochybnit. A vitalita souboru Future Vision Acrobat je opravdu obdivuhodná.