Vypadá to asi jako marginálie, ale klíčem k albu Puls může být jeho úplný závěr. Do posledních bloudivých tónů klavíru najednou zazní bůhvíkde pořízený sampl ženského hlasu, který rezolutně říká: „Tatínku, inspirace je sice pěkná věc, ale máš tam jídlo v talíři.“ Touhle jedinou hříčkou jako by König relativizoval svoji pověst hlavního depresáře české scény.
Čtyřicetiminutové temné dílo, kterým bezpochyby Puls až na pár mírně světlejších momentů je, tím ovšem nijak neshazuje. Jen (možná) naznačuje, že se všechno nejí tak horké, jak se to uvaří. Což je od maskovaného kuchaře dobrá zpráva.
Strachem nic nezachráníš
Po třech albech projektu Kittchen a dvou velkých deskách „alternativního bigbandu“ Zvíře jménem Podzim už víme, co můžeme od Jakuba Königa očekávat. Protože ačkoli se v některých aktuálních rozhovorech nechává slyšet, že prochází šťastným životním obdobím a je přesvědčen, že se to na Pulsu odráží, příklon k pozitivnímu vidění světa je skutečně spíše kosmetický.
Zároveň dodejme, že je to tak v pořádku, veselé popěvky by Königovi nikdo nevěřil. V textech ovšem nelze přeslechnout alespoň náznak naděje, jakousi občasnou úlevu, opuštění až patologické šarže muže, jemuž se na hlavu sesypal celý svět. Takové okamžiky Königova tvorba přece jen občas vykazovala. Ne, že by nebyly autentické, ale mírné prosvětlení autorovi a jeho textům rozhodně neškodí.
Nicméně: už první píseň alba a zároveň první singl Rohlíky působí, jako by byl v rozporu s dříve řečeným. První sloka písně dokonce zní jako lání důchodce na nový svět, kterému nerozumí: „Všechno se mění/všechno mizí/Takový rohlíky, jako když jsme byli malí/To už dneska nikdo neumí upíct/A za pár let/Už si nikdo ani nevzpomene/Co to takový rohlíky/Vlastně byly.“
Pak ovšem přechází do vysloveně apokalyptické vize, takové, jakou snad u nás neumí nikdo jiný než on: „Všechno se mění/všechno mizí/Dávno shořely lesy/dávno shořely řeky/A poslední město/Nám u nohou dohasíná/A jak světlo mizí/Přichází zima a tma.“ V následující písni Nikam přelaďuje na osobní až intimní notu, nekonečná melancholie ale zůstává: „Nepůjdeš nikam/Budeš tu sedět/A dívat se/Jak usychám.“
Jenomže pod číslem tři najdeme píseň, která by snad svým názvem Strachem mohla působit jako další pokračování procházky odvrácenými stezkami duše, jenomže opak je pravdou. Už uvědomění si, že „Strachem nic nezachráníš/Hněvem nic nespravíš“ je cesta z bludiště, a konstatování „Co tě trápí/Tady nebude napořád“ je jakousi její pojistkou. Možná že vybřednutí ze začarovaných kruhů přináší samotnému autorovi pevnější půdu pod nohama, tu můžeme číst z textu následující písně Za sebe, ve které naznačuje: „Dneska to vypadá, že přišel čas/Zpívat písničky pod vlastním jménem“.
Ano, zatímco původně Jakub König stvořil své alter ego Kittchena coby kuchaře s neproniknutelnou maskou na hlavě, což mu v rámci jakési hudební autoterapie pomáhalo zbavovat se svých démonů, na obalu alba Puls je nejen uveden jménem, vlastně už jako člen tříčlenné kapely, ale v obrazové příloze je také kromě fotografie „maskovaného kuchaře“ také civilní snímek Jakuba Königa.
Samozřejmě, že Kittchenovu identitu většina fanoušků znala od začátku, nicméně toto je poprvé, kdy se k ní přímo v rámci projektu takovou měrou hlásí. A může to svědčit právě o tom, že po fázi autoterapie přichází alespoň částečné nalezení opory a smíření.
Líp už bylo
Dalším klíčovým songem je Do tmy. Velmi syrovým způsobem líčí Königovy zážitky z holotropního dýchání, jemuž se věnuje („Vždycky je tam dům/A v něm sklep/A v tom sklepě kvete/Rudej květ/A z okna někdo mává/Je to tvoje máma/Našla si jinýho pána/Pápá“), mantricky opakovaným veršem rozměrné písně ale je nadějeplné „To jsme my, to jsme my/Chodíme pro světlo do tmy“.
V následujících Snech se König originálně vrací ke svým hrám s identitou a problémy v mezilidských vztazích: „Ten kluk, co žije za tvojí zdí/Oči někdy mívá zlý a studený/A hlavu plnou divnejch a pokroucenejch věcí/Že se mu pomalu nevejdou do masky.../...A přes tu stěnu/Olizuju ty tvý rány/A ráno se probouzím/s hubou od omítky“.
Finále alba je pak relativně uklidňující. V písni Za všechny ovšem opět nacházíme klíčový motiv vzetí mnohem větších než jen osobních problémů na vlastní bedra, vlastně se nejedná o nic jiného než o svérázně formulovanou křesťanskou modlitbu. A závěrečné Stromy sice konstatují „Líp že možná bylo/Na nějaký jiný Zemi“, poslední slova „Domů, domů domů“ ale přece jen nesou smířlivé poselství jakési jistoty, po které každý touží.
Sluší se dodat, že hudební stránku alba společně s Jakubem Königem dotvořili další dva členové dnes už kapely Kittchen, Tomáš Neuwerth a Aid Kid, oba dobře známí producenti a multiinstrumentalisté. Skladby jsou poskládanou mozaikou nejrůznějších fragmentů elektronického původu i partů reálných nástrojů, zmíněného klavíru či výrazné elektrické kytary.
Od hravých i „muzikoboreckých“ Kittchenových začátků se dopracoval projekt vysloveně sofistikovaného hudebního tvaru, který pracuje s moderními prostředky stejně dobře jako s klasickými postupy (např. Do tmy není de facto nic jiného než psychedelický rock). Hudba zde ale primárně slouží jako nositelka slovního sdělení, podaného navíc Königovým mimořádně charismatickým polodeklamativním způsobem.