Dnes již zkušený autor Tomáš Dianiška si vybírá zajímavá témata k dramatickému zpracování, jsou to nejenom jevy, fenomény či historické události, ale také výjimečné osobnosti s nelehkými osudy. Jeho hrdinové často mají velkou životní energii, s níž překonávají své těžkosti; takový byl jeho činorodý handicapovaný František Filip v Bezrukém Frantíkovi i atlet Zdena – Zdeněk Koubek ve hře Transky, body, sekundy. Jejich životy se také odehrávají na pozadí dvou totalit minulého století, což je scenerie dostatečně dramatická, kterou Dianiška nahlíží svou vlastní optikou a často i provokativně.
Ve svém psaní si postupně vypěstoval působivou dramatickou metodu, umí výtečně pracovat s metaforou, použít ji tak, aby vyvolala potřebnou emoci, ale zároveň vsunout i nadsázku, která je účinnou metodou proti pádu do sentimentu. Jakkoliv je osud Vlasty Buriana tragický, Dianiška rozhodně nenabízí šablonovitě vyprávěný příběh, vidí hercovy nedůslednosti, určitou naivitu i malou statečnost a tím právě dosahuje plastického obrazu.
Dianiškovi je také blízká groteska, a tak inscenaci rámuje výjevy z poválečného soudu s Burianem, který se odehrává v režii urválkovsky uřvaného prokurátora, kterému Burian zprvu čelí svými vtípky, jako by nechápal, s kým má tu čest. Během děje se pak soud v několika výjevech vrací.
Člověk v soukolí doby
Hlavním trumfem inscenace je pak Veronika Korytářová v titulní roli. Je drobná a dívčí, a tak pochopitelně nemohla jít cestou pravděpodobné imitace, ale spolehla se na univerzálně klaunské pojetí, s nímž však mimořádně autenticky vystihla charakteristiku postavy. Nejde jen o perfektně zvládnutou dikci, ale především o celkové psychofyzické pojetí, které udivuje přirozeností, schopností udržet pro Buriana tak typická gesta a mimiku v přesné stylizaci, která nikdy nesklouzne k přehrávání.
Velký nos a knír, vykulené oči, ruce i nohy v horečnatém, stálém pohybu, tak třeba předvede známou Burianovu opileckou kreaci nebo Antona Špelce. Navíc bezpečně obsáhne vývoj od puberťáka uhranutého divadlem až po člověka zlomeného, který přišel o to, co měl v životě nejvíc rád. Ostatně autorsko-režijní vědomí souvislostí efektně zakončuje příběh stejnou scénou jako v úvodu, kdy malý Vlasta předvádí v divadle skupince herců imaginární šití své matky; k tomuto číslu se pak vrací jako starý zlomený muž, který kdesi rekreantům předvádí komediální kreace. Dianiška se nebojí situaci oproti realitě vyhrotit, ale kupodivu to vůbec nevadí, naopak dramaticky účinek je silný.
Postupně s hrdinou procházíme jeho životem – autor se sice věrně nedrží fakt, ale zato dokáže sklenout dramatický oblouk tak, aby působivě vystihl téma člověka v soukolí doby. Postupuje od začátků v kabaretu přes filmovou kariéru a úspěch s vlastním divadlem až po pád na dno, obvinění z kolaborace a živoření po roce 1948. Na stěně se mění obrazy prezidentů a diktátorů a doba temní, režisérovi Dianiškovi se obdivuhodně daří vytvořit její atmosféru v náznaku a metafoře a jen s pěti dalšími herci, kteří vytvářejí „jeho svět“ a s velkou dávkou proměnlivosti se objevují v různých rolích (Michaela Foitová, Eliška Jansová, Jana Stránská, Ladislav Hampl a Tomáš Impseil).
Situace jsou dobře vypointované, nabízejí nejenom hravé nápady, jako třeba hraní tenisu či zaměstnání slepého osvětlovače v divadle za protektorátu, ale také se stupňuje pocit neodvratného pádu. Burian je tu svým způsobem vylíčen jako jeho mimoděčný strůjce, prezentováním svého majetku, o kterém tak rád pyšně vykládal, že si na něj vydělal, nepochybně vyvolal i velkou závist, která po válce také zafungovala. Herec si svou popularitu pěstoval, peníze rád vydělával a užíval si je a to se neodpouští. V tomto směru jsou výmluvné i prostřihy s jeho učinkováním v reklamách nebo to, že se občas choval jako primadona, byl náladový, psychicky labilní až paranoidní, jeho žena Nina musela být na každém představení.
Dianiška nevytvořil černobílý portrét, vlastně je to i zamyšlení nad hereckou profesí, která je zvlášť v dobách nesvobody vystavena velkému tlaku a neobejde se bez kompromisů s režimem, což tak skvěle pojednal Klaus Mann v románu Mefisto a Dianiškův Burian je osobitou variací na toto téma, obohacenou o specifikum malého českého prostředí.
Postoje krále komiků za protektorátu se tvůrcům na malé ploše podařilo vystihnout v jejich složitosti, a to včetně očekávání, která král komiků nemohl nikdy splnit. Přesto se lidem snažil pomáhat, pokud to bylo možné, a jeho údajná kolaborace byla snůškou vykonstruovaných obvinění. Vrcholně tragigroteskní je pak osudný rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, doprovozený ještě písní V+W Kolaborant Burian. Pak už jen poslední kapitola soudu a místo srpu s kladivem se tu smrtka ohání přímo kosou.
Tomáš Dianiška se po pauze pohostinsky vrátil do svého někdejšího angažmá, které pamatuje i jeho dramatické začátky, a je to mimořádně úspěšný počin. Lepší a výmluvnější návrat k živému divadlu si těžko přát.
TOMÁŠ DIANIŠKA: BURIANRežie: Tomáš Dianiška Dramaturgie: Lenka Chválová a Jiří Janků Výprava:Lenka Odvárková Hudba: Matěj Štesko Choreografie:Eliška Jansová Pohybová spolupráce: Miřenka Čechová Divadlo F. X. Šaldy, Malé divadlo, světová premiéra 27. 5. |