RECENZE: Divoká jízda na nákupním vozíku. Cesta dokazuje, že každé dospívání jednou skončí

Z rodu takových spektáklů je novinka Cesta, určená dospívajícím (13 plus), inspirovaná tradicí americké „tulácké“ literatury. Jako přidaná vzdělávací hodnota tu také ožívá literární tvorba tzv. beat generation. Epizody z pásma putovních zážitků jsou ve scénáři Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka (ten opus také režíruje) inspirovány především kultovním románem Jacka Kerouaka Na cestě, zazní ovšem i verše beatnických básníků.

Svět je báječné místo k narození

Na lehce nakloněné obdélníkové ploše, pokryté dvěma pruhy balicího papíru (publikum sedí na praktikáblech po obou delších stranách), připisuje Jack v podání Dominika Linky k vytrženým fragmentům ze světové poezie označení pro příslušné básnické prostředky (kupříkladu oxymóron). Jako kdyby byl zkoušen. Brzy však svého počínání zanechá a vydává se na stop směrem San Francisco. U dálnice se setkává s Huckem (Milan Hajn), pojmenovaném po dalším slavném tulákovi americké literatury, Twainově Huckleberrym Finnovi. Stopují, svou pouť do Friska překonávají po etapách, manipulace s pruhy papíru pod jejich nohama znázorňuje ubíhající cestu, postranní reflektory pak blížící se automobily. Předtím než se k nim přidá dívka Carolyne (Jazmína Piktorová), potkávají originální solitéry, kupříkladu nervního malíře, který cituje Ginsbergovo Kvílení (s ohledem na cílového diváka pochopitelně bez zběsilých obrazů vycházejících z autorovy sexuální zkušenosti).

Huck také „zázračnou“ propisovačkou píše na papír na podlaze jména dívek, s nimiž se setkal, a malá autíčka pak opisují křivky jeho rukopisu (tento divadelně oživující prvek prý lze běžně sehnat v lepších hračkářstvích). Již ve třech se pak naši poutníci dopouštějí „iniciačních“ přestupků. Kradou v supermarketu, do nákupního košíku nakládají zboží, které objevují pod praktikábly. Vytahují je zpod nohou diváků, s těmi přitom komunikují, některé vždy jeden zabavuje jako prodavače, aby se dva zbývající mohli věnovat lupu.

Věru ne moralistická podívaná pokračuje i kouřením jointa, vzájemné sympatie všech tří zesilují při uvědomění si vlastní tělesnosti i generační sounáležitosti. Dynamická inscenace využívá již zmíněného nákupního košíku k individuálním divokým jízdám po nakloněné rovině, ležet ladem nezůstane muzikantský potenciál drakovského souboru, stále tišeji či hlasitěji se ozývající kapela zabírá „vyšší“ stranu obdélníka, na opačné hrozí ikonický agitační plakát se strýčkem Samem, později při jedné z prvních jízd protržený.

Trio cestovatelů je vhodně typově odlišeno, Linkův Jack skrývá pod drsňáckou slupkou habitus melancholický, rtuťovitý Hajnův Huck funguje jako aktivní inspirátor (připomíná Neala Cassadyho z Kerouakovy knihy). A křehká Carolyne v podání Jazminy Piktorové se dokáže čas od času přeměnit v pořádnou dračici.

Každé dospívání (i iniciační cesta) jednou končí, přátelé se rozcházejí, posmutnělý Jack potom konstatuje, že se už se svými druhy nikdy v životě nesetkal. V závěru inscenace se ozve slavná Ferlinghettiho báseň Svět je báječné místo k narození, recitovaná účinkujícími – i těmi muzicírujícími – „na přeskáčku“ a žel ne zrovna nejpřesvědčivěji. Má snad působit jako finálový povzdech za odcházejícím mládím, ale svěží inscenaci zbytečně retarduje.