RECENZE: Dobrý strážce Jewell. O něco komplikovanější zážitek, než jeho tvůrce zamýšlel

Tlouštík se srdcem ze zlata a s mimořádně vyvinutým smyslem pro dodržování zákonů, takový je ve filmu Clinta Eastwooda titulní hrdina Richard Jewell. Mladý muž touží po práci u policejního sboru, zatím však dostává příležitost pouze v ochrance. Jako strážce univerzitního kampusu je až příliš horlivý a jeho ostražitost pro někoho hraničí s šikanou, později se mu však dostane zadostiučinění – když v červenci roku 1996 dohlíží na pořádek při slavnosti během atlantské olympiády, všimne si jako jediný podezřelého zavazadla. To skutečně obsahuje výbušninu a jen díky Jewellově iniciativě jsou následky výbuchu mnohem menší (i tak hrozné – jeden mrtvý na místě, další na následky infarktu a 111 zraněných).

Po krátkém období slávy však Richarda čeká peklo – vyšetřovatelům z FBI totiž fanoušek policejní práce žijící s matkou a sbírkou zbraní přesně zapadne do profilu potenciálního osamělého útočníka, který touží vyvolat krizovou situaci a pak se stát jejím hrdinou. Informace navíc unikne do médií a ta mají předem jasno o Richardově vině. Teprve když se do věci vloží právník Watson Bryant, Richardův známý z minulosti, začne se karta trochu obracet. Nevybíravé mediální útoky a arogance vyšetřovatelů však Richarda a jeho matku ničí dva měsíce, než je definitivně oznámeno, že je Richard mimo podezření. A i když policie do domácnosti Jewellových nakonec vrátí i kuchyňské plastové krabičky zabavené v rámci vyšetřování, je jasné, že některé škody jsou nenapravitelné.

Ať je jasno

Clint Eastwood není tvůrce, který by trápil publikum komplikovaností pravdy a přílišnými nuancemi charakterů. Kauza Richarda Jewella mu poskytla nezpochybnitelný základ pro vyprávění přímočarého příběhu o ničivé moci úřadů a médií, jejichž mašinerie na základě předsudků bezohledně semele nevinného, ba hrdinného jednotlivce.

Přehledně předvedený případ má dostatek síly, aby mluvil sám za sebe a přiměl diváky k zamyšlení, které si bezpochyby zaslouží. To ovšem Eastwoodovi nestačí a potřebuje protagonisty politováníhodného (dvouměsíčního) selhání spravedlnosti a slušnosti vykreslit ve vyhroceně krajních polohách.

Média a FBI (což jsou shodou okolností proslulí nepřátelé prezidenta Trumpa) jsou líčeny jako skrz naskrz bezcharakterní a neobjektivní instituce – příslušníci FBI jsou ztělesněná arogance už ve chvíli, kdy přebírají vyšetřování od svých místních kolegů, a nezmění se ani poté, co jsou donuceni své podezření vůči Richardovi opustit.

Prohnilost médií reprezentuje redaktorka atlantského deníku Kathy Scruggsová, která zprávu získanou od policie jako první otiskla. Sebevědomá redaktorka bezskrupulózně zneužívá sex ke získávání důvěrných informací, a když případ vrcholí a nevinný Richard je veřejně zostouzen, Scruggsová sedí v redakci s nohama na stole a samolibě se pochechtává. Teprve v závěru si uvědomí, co způsobila, to už však může jen se slzou v oku litovat svého pochybení.

Dobrák Richard naopak spolupracuje s vyšetřovateli, jak jen může, a opakuje dojemnou větu, že on vše chápe, neboť je přece také součástí ramene spravedlnosti. Jeho jedinou špatnou vlastností je, že se s vyšetřovateli příliš vybavuje, i když mu jeho advokát důrazně radí opak. Jímavý obrázek mučeného světce doplňují příležitostné vstupy jeho ztrápené matičky, za jejíž ztvárnění dostala Kathy Batesová nominaci na Oscara.

Víc než pravda

Nikoli nepodstatná poznámka k tomuto spravedlivě rozhořčenému obrázku zní, že stejně jako byl obětí médií Richard Jewell, je v určité nepopiratelné míře obětí Eastwoodova filmu novinářka Kathy Scruggsová, která už stejně jako Jewell není mezi živými.

Scruggsové se posléze zastala nejen její představitelka Olivia Wildeová, ale i někdejší právník Richarda Jewella Lin Wood – nic podle něj ve skutečnosti nenaznačovalo, že by si Scruggsová kupovala informace od FBI za příležitostný sex (zprávu patrně získala od svého stálého přítele, který byl zaměstnán u místního policejního sboru). A samotný atlantský deník Atlanta Journal-Constitution, který je ve filmu nejvíce pranýřován, na rozdíl od jiných médií později u soudu uspěl se svou obhajobou a nebylo mu prokázáno, že by se vůči Jewellovi dopustil pomluvy. Vědomí tohoto kontextu činí z Eastwoodova filmu o něco komplikovanější zážitek, než tvůrce zamýšlel – možná ale nakonec o to cennější.