Když se o Muše začínalo před šesti lety vědět v souvislosti s jejím albovým debutem Slovácká epopej a prvními klubovými hity, z nichž můžeme jmenovat ten nejslavnější Chlapi sú kokoti, byl její styl označen za femi-punk a protagonistka málem za velekněžku českého feministického hnutí.
Je fakt, že ve svých písních mužům nic neodpustila, zároveň její náhled na svět působil přece jen dosti jednostranně. Byť muži, kteří nemají přehnaně machistické představy o sobě samých, museli už tehdy uznat, že svůj feminismus hlásá vlastně dost vtipně.
Postupem času se písničkářce začala femipunková škatulka zajídat, asi nejen v souvislosti s vlastním soukromým vývojem, ale i se světovými trendy, které už pár let šroubují relevantní feminismus občas až do poloh karikatury sebe sama. To se nepochybně talentované a inteligentní dívce, která mnohokrát prokázala, že nepotřebuje vodit za ručičku a v údajně „mužském světě“ se umí dokonale orientovat, muselo přestat líbit.
Rozšířila tematický i formální záběr své tvorby, jak to vidíme na albech Josefene (2014) a Nána (2016) a i v rozhovorech a dalších veřejných výstupech stále víc zdůrazňovala svůj odklon od radikálního feminismu. Přesněji řečeno od „nenávisti vůči mužům“, jak byly její texty často vnímány.
Hranice zločinu
Přestože novinka Tos posrals může svým názvem svádět k představě, že se ke svým někdejším východiskům Mucha opět vrátila, opak je pravdou. Banálně řečeno, album je o tom, že „nejen chlapi sú kokoti“. Že jsme prostě všichni stejní bez ohledu na pohlaví, že si nemáme moc co vyčítat. Že když je někdo hlupák, není podstatné, co má „pod prádlem“.
Mucha se naučila svoje texty – které jsou mimochodem stále plné vtipu, různých odkazů a citací, nadhledu, ale po poslechu celého alba nemáme pocit, že bychom si užili chvíli v bůhvíjak veselém kabaretu – konstruovat tak, že přinášejí vlastně dvě roviny, reflektující obě poloviny lidstva.
Což se týká například (logicky) nejdiskutovanější písničky alba MeToo, jež vlastně smílá dohromady jak skutečně vážné důvody k odsudku mužů, páchajících na ženách ať už fyzické nebo psychické sexuální násilí, tak verše, v nichž je původní myšlenka hnutí dohnaná ad absurdum. Pěkně do této koláže zapadá i citace z prastaré písničky Mňágy a žďorp „Chtěl jsem tě jenom pohladit / na patřičných místech, pravda, trochu přitlačit...“, která by v dnešní bláznivé době mohla být klidně někým označena za „nekorektní“.
Na Facebooku v nezvykle vážném prohlášení mimochodem nedávno Mucha na toto téma napsala mimo jiné slova, která musí každý soudný člověk podepsat: „MeToo je jistě dobře myšlená kampaň, pakliže se o věcech důležitých mluví, ale o něco horší, kdy už se z přátelského poplácání stává zločin.“
Tolik tedy k současnému postoji Nikoly Muchy k genderové problematice, jenž se odráží ve velké části „vztahových“ textů. Ani u těch pár, které se tematicky do jisté míry vymykají, bychom ovšem pod nánosem jisté hrubosti neměli přehlédnout silné obrazy a verše, jichž se autorka dopracovala třeba v písni Rudá řeka (samozřejmě o menstruaci).
A přeslechnout by bylo škoda i hudební stránku věci. Přestože jsou u Muchy coby kapely diskutovány, tedy chváleny nebo napadány, primárně texty, hudba, tvořená zřejmě zejména zbytkem muzikantů v čele s brněnským kytarovým harcovníkem Petrem Zavadilem, je, stručně řečeno, výborná.
