V čem filozofie těch dvou, jejichž kniha Tisíc plošin vyšla mimochodem právě před čtyřiceti lety, provokuje dnešek, konkrétně čtrnáct autorčiných povídek, posbíraných za zhruba poslední dekádu?
Především v tom, že ti dva vlastně nepsali klasickou „filozofickou“ filozofii, že psali filozofii po svém, že jim šlo v první řadě o myšlení, jeho svobodné proudy a vlnění, jeho výboje a tříštění, nikoli o nějaké očekávatelné racionální rámce. A takové myšlení si přirozeně při práci s pojmy a výstavbě nových konceptů bralo z libovolných, většinou nefilozofických zdrojů; základnou je sice odhodlaná polemika se strukturalismem, psychoanalýzou a marxismem, ale výhled se dá natočit jakkoli. Tak proč ne směrem ke sbírce povídek?
Sylva Fischerová svůj povídkářský um – mimochodem, daleko výraznější a původnější než um básnický i novelistický – prezentovala knižně několikrát; za připomínku stojí hlavně soubory Zázrak (2005) a Pasáž (2011). Tam i tady, v novince Tisíce plošin (navíc mimořádně graficky povedené – vivat Barbora Klimszová!), je podloží autobiografické: dětství a zrání v Olomouci, starší sestra, studia v Praze, „osmdesátky“ jako odrazová rampa k cestám „na zkušenou“, k existenciálnímu i esenciálnímu poznání atd. Jenže tady je oproti prvním dvěma titulům ještě mnohem víc. Hlavně ta nadstavba. Živelná, až zběsilá. Jako by se nad rychle načrtnutým půdorysem povídky strhlo tornádo. Pustošivé, ale i tvůrčí. Jako by semlelo, někdy až na způsob blízký uvolněné imaginaci surrealismu, páté přes deváté, rozum přes emoci, realitu přes sen, včerejšek přes dnešek, nahoře přes dole, já přes ty – a vykouzlilo fungl nágl novou sestavu, jako v krasohledu.
Možná? Jistě!
Fischerová pěstuje jako vypravěčka hlavně přímou řeč, monology, dialogy, trialogy. Reálné i odposlechnuté, posbírané ve folkloristickém duchu i vykroužené v okamžitém mihnutí probuzené mysli. Ke čtenáři mluví v nejrůznějších jazycích a jazykových vrstvách: od spisovné češtiny přes hanácké nářečí po polštinu; s odkazy a poukazy ještě k dalším, v první řadě k tomu francouzskému, když Deleuze s Guattarim byli odtamtud. A tu řeč, to slovo, pěstuje s vírou, že dokáže stvořit nové světy. Že vydrží cokoli. Jakékoli tvůrčí nálady, výboje, otřesy, pnutí a cukání. Že „zmákne“ ducha i tělo.
Navenek mají ty povídky jasně experimentální tvar, někdy jsou povahově blízko třeba drobné prozaické práci Jiřího Gruši. Ale hlavně jsou proměnlivé, každá je jiná; jako by každá nastavovala čtenáři svou vlastní tvář, vlastní „plošinu“, vlastní „tělo“ (samozřejmě včetně toho „bez orgánů“, vypůjčeného od D+G). Někdy se povídka zhoupne na stranu prózy, tedy příběhu, občas i s jasně rozpoznatelnou dějovou linkou, jindy na stranu poezie, víru obrazů. Jenže samostatné prózy a pozdní básnické sbírky Sylvy Fischerové jsou jaksi extrémní, jako by z nich vymizel i ten poslední řád, orientační bod. Jdou bezohledně, kudy chtějí: Bizom, Sestra duše, Mare. A čtenář se buď chytne, anebo ne; spíš ne.
Povídka je žánr, který Fischerové padne jako ulitý. Tady, na ploše deseti stránek, je doma. Tady je svá. Tady je nepřesvědčivější. A to nejen v rámci své tvorby, ale i v rámci tvorby českých povídkářek po roce 1989. Tisíce plošin mají velmi dobrou šanci uspět v překladu. A rozhodně nejen pro titulní odkaz. A rozhodně ne pro body, které vypíchl nakladatel na záložce: vinohradský týnejdžr, lázeňský host, matfyzácká anekdota, hanácké dožínky nebo axolotl. To jsou pouhé kulisy. Důležité je, čím je autorka zabydlí, prosvětlí, obarví, jak postavené figury uvede do pohybu. A hlavně co nám tím vším nakonec řekne.
Co jiného: svět je bábel, v něm jsme sice všichni spolu, ale každý za sebe. Jednou nahoře, jednou dole a vždycky v nějaké tenzi, s nějakým tajemstvím, s nějakým očekáváním. A vždycky s otevřeným koncem: s nějakou prohrou na triku, ale občas i s výhledem na možnou výhru. Tisíce plošin jsou výhra. Ne možná, jistá.
SYLVA FISCHEROVÁ: TISÍCE PLOŠINDruhé město, Brno 2020, 156 stran |
