Téma té novelky má ale háček: jsou jím ženy. A publicista kolem nich od první do poslední stránky surfuje, básnivě tančí a všelijak performuje, aby zaujal jejich pozornost: je mu totiž vlastní „donchuánská póza“ a jeho jedinou touhou je „předvést se před holkama“. Nejčastěji na různých festivalech, slavnostech a podobných kulturně-společenských akcích. Stojí to dál za řeč?
Facebookové přeludy
Za řeč stojí v první řadě ten, kdo knížku vydal: nakladatel Milan Hodek. Jeho genealogie začíná jiným jménem. Od třiadevadesátého roku fungovalo v Praze nakladatelství Protis. Nejdřív na Smíchově, pak v Nuslích. Vedl je tiskař a grafik Roman Polák. Vydával skoro bezvýhradně poezii: původní českou i nepůvodní překladovou. Občas klasiky, jako Wolkera nebo T. S. Eliota, ale hlavně tu z periferie, kulturního a společenského okraje. Většinu titulů dotoval z vlastní kapsy. Pokud dodatečně někomu řád „mecenáš české kultury“, pak dozajista jemu. Když v roce 2012 Polák nečekaně umřel, objevil se na scéně královéhradecký Hodek. Koupil Polákovy tiskařské stroje a navázal tam, kde Protis skončil. Jen pod jinou hlavičkou: Paper Jam. Dodnes vydal přes stovku titulů nejrůznějších autorů, od Svatavy Antošové po Magdalénu Platzovou. El Chaarova knížka je stodesátá v řadě.
V anotaci, připojené závěrem, se to míhá neúprosnými adjektivy typu „nonkonformní“, „pozoruhodný“, „beatnický“. Jinde se zas píše, že El Chaar je dědicem Charlese Bukowského. Obojí ale není víc než laciná nálepka. Rychlá fráze, zvonivé klišé. Na tom El Chaarovi nicméně něco je: jak na jeho stylu vyprávění, tak na autorsko-vypravěčsko-hrdinském subjektu, který zabírá v jeho psaní drtivou většinu času i prostoru. Autor má svěží, živý slovník, futrovaný básnickým výrazivem i facebookovými anglismy. Jeho řeč je silně imaginativní, někdy až přeludná. V rámci věty i větných celků nejčastěji stříhá látku svého života na tenké proužky: reality, fantazie, snu. S gustem a lehkostí je pak míchá. A frekventuje přitom komiku: výjimečně situační, skoro vždycky tu jazykovou.
Teče do něj realita
El Chaar se snaží. Tuze rád by strhnul čtenáře pro svou „věc“. Vzal ho s sebou na svižnou textovou projížďku s odkrytou střechou. Uháněl s ním otevřenou řečovou krajinou, kde se jako motivické milníky míhají výše vyvolané ženy. Bukowského Ženy to ale nejsou, spíš jejich (ne)záměrná parodie. Autor si totiž víc tyká se zeleným čajem než s nezřízenou alkoholizací a jeho póza, všechny ty tance rádoby alfa samce končí ve výsledku v samotě, prázdnotě, nicotě – a ve psaní.
Psaní je totiž El Chaarovi víc než život. Život je ztracená varta, psaní poslední útočiště. „Rád dělám věci doslova,“ říká vypravěč, „kladu slova nad reálné události.“ Aktuální distanční svět, zanořený hluboko ve virtualitě, mu pak skvěle přihrává. Svou anonymitou, nezávazností, iluzí pohybu. A samozřejmě s dlouhou řadou neurotických tiků na svém rubu.
Autor umí mluvit. Problém je, že nemá co říct. Forma je mu nad obsah: „Do mě teče realita a ze mě teatralita.“ Klidně by mohl být mluvčím celé té generace mileniálů, kteří staví okamžik nad věčnost, sebe nad druhé, pózu nad upřímnost, peníze nad smysl, obraz nad skutečnost. Chvíli to funguje, jenže po jistém čase se před čtenářem rozevře propast jako v legendárním Lovecraftovi. Nakonec nezbude nic než nekonečná nicota a tma, kterou úzkostně hvízdají ledové vichry...
ADAM EL CHAAR: ZENYMilan Hodek – Paper Jam, Hradec Králové 2020, 96 stran |
