RECENZE: Fantaskní Smrtelné stroje fungují, dokud diváky nenutí, aby je brali vážně

Smrtelné stroje jako smrtelné fiasko? Nové sci-fi od tvůrce Pána prstenů prý producenty zruinuje

Film Smrtelné stroje, natočený podle knižní předlohy Philipa Reeva z roku 2001, jde ještě o kus dál: v budoucnosti vzdálené několik století se dá do pohybu celý Londýn. V jakési kompaktní, ale vše podstatné – včetně muzea a katedrály svatého Pavla – zachovávající podobě se na obřím podvozku řítí zplundrovanou Evropou a po pirátském způsobu loví jiná, rovněž mobilní města a městečka.

To je samozřejmě tak bizarní nesmysl, že potřebuje být uchopen s mimořádnou dávkou nadhledu a stylizace, aby mohl vzniknout životaschopný svět, v němž se bude příběh odehrávat. Že to není nemožné, ukazuje úspěch knihy (mimo jiné získala cenu deníku Guardian a byla nominována na Whitbreadovu cenu) a zčásti i její filmové zpracování. To pochází, jak plakáty hlásají, „od tvůrců Pána prstenů a Hobita“. Podrobněji to znamená, že scénář napsaly Fran Walshová a Philippa Boyensová a produkoval jej Peter Jackson. Režii ovšem svěřil Christianu Riversovi, pro něhož se jedná o celovečerní debut. Jako tvůrce výpravy a zvláštních efektů má nicméně zkušenosti bohaté, kromě tolkienovských filmů pracoval například na King Kongovi z roku 2005 a za svůj přínos dostal Oscara.

Ruce pryč od Číny

Hra se zhuštěným, mobilním a poněkud fašisticky vyvinutým Londýnem na kolečkách je sice hodně „ujetá“, ale nakonec je na filmu tím nejzdařilejším. (Ocení ji asi především diváci, kterým sedí humor typický třeba pro seriál Doctor Who.) Nejdůležitějším povoláním v budoucnosti po ničivé válce je archeologie: ta totiž nachází cenné pozůstatky rozvinuté civilizace, které je možné ještě využít. V dobrém i ve zlém, pochopitelně.

V Londýně také sídlí hodný a zlý archeolog: ten první je mladík jménem Tom (Robert Sheehan), zaměstnaný v muzeu, druhý je faktický vládce Londýna, mocný Thaddeus Valentine (Hugo Weaving). Tom si jej nejprve váží, a navíc si rozumí s jeho dcerou Katherine. Do města se ovšem spolu s obyvateli jednoho z pokořených městeček dostane kurážná Hester Shawová (Hera Hilmarová), jež má velkou chuť a pádný důvod Valentina zabít. Z floutka Toma, který ještě musí trochu dospět, a silné Hester se stávají uprchlíci, jejichž cílem je zabránit Valentinovi v plánu vtrhnout s celým Londýnem na území za velkou zdí, kde sídlí ta část lidstva, jež se (možná rozumně) rozhodla nedávat svá města do pohybu. V závěrečné bitvě ve stylu Hvězdných válek proti sobě tedy stojí moudrá Asie, vedená konfuciánským myslitelem, a Londýn v moci sobce s kolonialistickými choutkami. Než však k bitvě dojde, musí se Hester vypořádat třeba se zuřivým kyborgem, jenž ji láskyplně vychoval, ale pak se s ní jaksi nepohodl.

Smrtelné stroje mohou sloužit jako ukázkový příklad rozdílu mezi bohatostí nápadů v kompaktním světě, jaký prokázal třeba film Šílený Max: Zběsilá cesta George Millera z roku 2015, a přeplácaností. V Riversově filmu se hraje především na dost laciný (čímž není myšlena nákladnost výpravy) efekt. Drama se do příběhu pumpuje zvnějšku za pomoci patetické hudby, motivy a postavy, většinou dost povědomé odjinud, přicházejí jako na běžícím pásu; s některými není čas a vlastně ani důvod se seznámit, a přesto si nárokují význam. Největší zádrhel Smrtelných strojů ovšem spočívá v tom, že po hravé expozici nutí diváky, aby brali konstrukci s pojízdným Londýnem víceméně vážně. A to vážně nejde.