Město 44: laciný, stereotypní dějepis pro zamilované s užitečným koncem

Do této brutální reality vyslal mladý polský scenárista a režisér Jan Komasa (* 1981) dospívající hrdiny svého filmu–mladíka Stefana a dívky Biedronku a Kamu, tvořící romantický citový trojúhelník. Cestu povstáním, od naivně dobrodružných počátků po totální, krvavou destrukci, režisér postavám i divákům zpestřuje trikovými poetizujícími pasážemi a taktéž hudebními vzkazy, že tento film byl natočen právě teď, pro současné mladé publikum, uvyklé estetice hudebních klipů. Zároveň přitom Město 44 docela umně provede diváky významnými a třeba i kontroverzními aspekty Varšavského povstání, počínaje neblahou rolí Rudé armády, která nechala Varšavu vykrvácet, přes nepřesvědčivou účast tzv. Berlingovy armády, podřízené Rusům, až po možné zneužívání moci některými z povstalců.

Z filmu Město 44.

Jan Komasa ostatně zároveň spolurežíroval unikátní „non-fiction drama“ Varšavské povstání vytvořené z dobových záběrů, měl tedy příležitost se s historickými fakty i dobovou atmosférou seznámit opravdu důkladně.

Houšť a větší kapky

V Městě 44 se Jan Komasa nebojí v lecčem hodně „přitlačit na pilu“, aby dosáhl maximálního kýženého účinku. Už samotný ústřední příběh je narýsován zřetelnými, cílevědomými tahy. Stefan je chlapec z „lepší“ rodiny, jehož otec zahynul v roce 1939 coby důstojník polské armády; jeho matka je známá herečka. Ze stejné společenské vrstvy je i romantická Biedronka, do níž se Stefan ještě před vypuknutím povstání zamiluje (když se, mimo jiné, k obapolnému úleku potkají nazí v sauně).
Do Stefana je naopak zamilovaná Kama, dcera majitelů domu, kde Stefan bydlí. Kama představuje „zemitý“ živel, skutečnou partyzánku, která si hořce uvědomuje, že v jiné než válečné realitě se její a Stefanovy životní cesty nejspíš neprotnou. Kama je ryzí, statečná bojovnice; Biedronka je intelektuálka, ochotná jít obětavě za ideálem, ale její poslušnost přísaze a uniformě má své meze, když se dostane do konfliktu s tím, co ona sama cítí jako svou lidskou povinnost.

Z filmu Město 44.

Stefan, který zpočátku ani není napojen na odboj, bolestně dorůstá do uniformy svého otce, k právu nosit jeho pistoli. Musí přitom zradit slib, který dal matce: že se nebude do ničeho plést. Opustit ji i milovaného mladšího bratříčka, s nimiž se vždy při odchodu do práce před okny loučíval komickým tanečkem. Iluze pohody je rázem pryč, přichází drsná skutečnost. A režisér Komasa ji chce ukázat tak drsnou, jak jen dovede – právě s využitím divákova citového angažmá, které předtímzručně vybudoval.

Nešetří se na velkolepých efektech, které realitu válečných hrůz převádějí do emotivních obrazů „skutečnějších než skutečnost“. Některé z nich, jako krvavý déšť po vzdálené explozi výbušniny nastražené v davu lidí, se divákům spolehlivě vryjí do paměti (byť třeba i s pachutí z režisérova kalkulu). Někdy jde ovšem Komasovo budování drasticky poetických diváckých zážitků opravdu až za hranu: když německý tank použije proti jedné z bojovnic zblízka kanon a ona pak ještě dokáže konverzovat, věří se tomu už opravdu dost těžko.

Užitečný odkaz Janu Komasovi se nedá upřít, že vytvořil atraktivní podívanou, která publiku intenzivně připomene hrdinskou a zároveň nesmírně tragickou kapitolu v polských dějinách. A rozšíří povědomí o ní mezi mladšími ročníky, a to i za hranicemi Polska – to vůbec není nepodstatné.

Proti Městu 44 lze vznést mnohé námitky, vyčíst mu významovou lacinost všech těch nákladných aranžmá, návodnost a stereotypnost předestřeného příběhu. V průběhu celého filmu se kritičtější divák bude ošívat z toho, jak se ho režisér neustále snaží svými hříčkami nachytat. Když však Komasa v závěru nechá „kouzlem“ proměnit zubožené trosky města, jehož surové devastace jsme byli svědky, v současnou podobu živoucí polské metropole, žádný trik to vlastně není. Tohle se, prokazatelně, stalo doopravdy. A to je hlavní plus velkofilmu Město 44 – funguje jako trochu křiklavý, přesto užitečný odkaz ke skutečnostem, na které není dobré zapomínat.