RECENZE: Finnmark, jenž rychle vyšumí. Samcova inscenace působí nepromyšleně

Volba exotického místa nese trojí význam. Samec se, byť jen okrajově, dotýká ekologické problematiky, změn, které v tomto prostředí nastávají vlivem klimatických procesů. Patrná je též aluze na populární severskou detektivku – děj Finnmarku má svým nedořečeným a enigmatickým dějem určité detektivní rysy. Podstatná je však existenciální rovina této volby: nehostinná a odloučená krajina autorovi slouží jako místo lidského usebrání, cesty k sobě samému při odvržení všeho civilizačně zbytečného.

Takové rozhodnutí podniká hrdinka Unn, která se do zmíněných míst vydala (zřejmě) po milostném románku s manželem své sestry Siss. Ta, na začátku hry, po (nejednoznačné) smrti svého manžela za Unn přijíždí, aby si v kulisách extrémního počasí, při narůstajícím množství sněhu vše vyříkaly...

Samec rozehrává vztahové drama, které ovšem ničím zvlášť nepřekvapí. Neobsahuje žádný motiv, žádnou situaci, která by šla nad rámec obvyklých schémat; a podobnou roli splňuje i samotné prostředí: aktuální problematiku jen naťukne a symbolika místa je tu takříkajíc nabíledni.

Inscenace se odehrává v černém boxu, jehož zadní stěna je vyskládaná dřevem – příznačným materiálem severského prostředí; dále si vystačí s jen pár předměty: kobercem, křeslem, neurčitými hromadami s kožešinami. Unn (Anita Krausová) je oblečená do mohutné zimovzdorné kombinézy, Siss (Zuzana Stavná) na sever dorazila v městském kostýmku.

Samec si ani jako autor, ani jako režisér nepočíná příliš šťastně, když po úvodním seznámení a rozpoznání se postav nechá dlouhé minuty Unn vést monolog, jímž se svěřuje a „nastavuje zrcadlo“ mlčenlivé a nereagující Siss. Krausová, která se textově nemá pořádně oč opřít, své repliky spíše jen odříkává; její projev je plochý, nevede k nějakému fortelnějšímu vyobrazení figury. Výsledkem je, že inscenace již zkraje ztrácí tempo, působí monotónně, až úmorně.

Režisér si při budování dramatu snaží vypomáhat náladotvornou hudbou Jakuba Kudláče – ponejvíce taneční styl zní ale nepřípadně: proč právě ten v intimním dramatu z dalekého severu? Podobně konfúzní je i světelná režie – co chvíli se bez hlubšího opodstatnění na scéně zhasíná a zase rozsvěcí. A neuvážlivé je, řekl bych, i herecké obsazení – Krausová i Stavná jsou si svým křehkým, jemným projevem (zvláště pokud jde o hlas) typově velmi podobné, čímž se tlumí žádoucí střet postav a obecně dramatický nerv inscenace.

Samcova režie, obecně nahlédnuto, působí nepromyšleně, nahodile, textu, běžícímu v dosti zajetých kolejích, nijak nepomáhá. Ba naopak. Něco málo přes hodinu trvající Finnmark je inscenací, která vzápětí vyšumí.