Nahrávka vznikla loni v květnu; předtím v březnu Gregory Porter zpíval v brněnském Bobycentru. Bylo to v rámci stejného turné, které podporovalo tehdy čerstvě vydané čtvrté zpěvákovo album Take Me to the Alley a je tedy jasné, že koncerty měly velmi podobnou dramaturgii. Proto je pro ty, kterým se Porterův koncert v rámci loňského brněnského JazzFestu líbil, aktuální album Live in Berlin obzvláště cenné – nejen jako standardní hudební nosič, ale vlastně i jako opožděný suvenýr.
Společné dílo
Gregory Porter je neuvěřitelný úkaz, to potvrdí nejen každý, kdo jej někdy viděl naživo, ale i ten, kdo zaslechl nějakou jeho nahrávku. I na nich ční jeho hlasová výjimečnost, obrovská muzikalita a rytmické cítění, ale i energie a přitom jakýsi nepopsatelný všudypřítomný klid, což jsou přidané hodnoty jeho projevu. Bez nich by byl Porterův zpěv sotva poloviční, i když by technická brilance zůstala na svém místě.
Je samozřejmé, že když se ke všem těmto kvalitám připočte ještě kouzlo okamžiku, které se v hudbě jazzového okruhu, jíž se Porter věnuje, soustřeďuje zejména do improvizace, pak má živý kontakt s umělcem, byť ve formě záznamu, velkou sílu. Porter a jeho kapela (Chip Crawford – piano, Jahmal Nichols – kontrabas, Emanuel Harrold – bicí, Tivon Pennicott – tenorsaxofon) jsou vzájemně dokonale propojený organismus, který jako by dýchal jedněmi plícemi a jeho hra byla řízena jedním mozkem.
Je jen škoda, že se tohoto turné neúčastnil český varhaník Ondřej Pivec, který s Porterem koncertuje na vybraných sériích koncertů a jeho hammondky slyšíme i z posledního zpěvákova alba Take Me to the Alley. To ale není na závadu samotné kvalitě, spíš jen mohla povyrůst posluchačova národní hrdost.
Cit pro společné dílo nejlépe slyšíme ve chvílích, kdy se dnes už v podstatě nadžánrový Gregory Porter, čerpající z jazzu stejně jako soulu, rhythm and blues, gospel songu, ba dokonce okrajově i z reggae, přiblíží právě oněm jazzovým výrazovým prvkům. Tedy ve chvílích, kdy se kapela zdánlivě utrhne ze řetězu a improvizuje na témata písniček, jež ve studiové podobě mají sotva poloviční délku.
Markantní to je třeba ve skladbě Musical Genocide, jež má v původní verzi na předposledním Porterově albu Liquid Spirit necelé čtyři minuty, zatímco na pódiu je zejména díky tvořivé hře klavíristy Chipa Crawforda její stopáž protažena na trojnásobek. Což by samo o sobě žádné extra umění nebylo, kdyby se posluchač v půli začal nudit. Ale tady je tomu právě naopak.
Je tu dokonce zábavné poslouchat i osamocená, ostatními nástroji nepodpořená instrumentální sóla kontrabasu a bicích, což zpravidla vyžaduje velkou dávku trpělivosti. Ale zejména sólo kontrabasisty Jahmala Nicholse, které si kromě frází spadlých „shůry“ pohrává i s tak „profláklými“ motivy, jako je Smoke on The Water od Deep Purple (za slyšitelného smíchu publika), patří k ozdobám dvojalba.
Zvlášť když ještě volně přejde, už s celou kapelou, do soulového hitu ze začátku 70. let Papa Wasa Rolling Stone, slavného díky The Temptations. Právě tahle píseň, kterou Porter studiově zatím nikdy nenahrál, je jednou z typických ukázek jeho přesahů od jazzu a zároveň schopnosti propojovat žánry zcela podle vlastní potřeby, a nikoli podle „předpisů“.
Kvalitní pop
Kromě skladeb pojatých v jazzovém duchu zpívá ovšem samozřejmě Porter také ty, jež mají mnohem pevnější písňovou formu a vlastně nejsou ničím jiným než kvalitně napsaným, zahraným a zazpívaným popem. To se týká třeba písní Hey Laura, Consequence of Love anebo Don’t Be a Fool. Tahle balada, zpívaná za doprovodu klavíru, je nejen výkladní skříní Porterova zpěvu, ale také jedním z nejkrásnějších posluchačských zážitků na albu.
Ale stejně silným dojmem obecně působí i celý Porterův koncert v této zvukové podobě. Jeho lehkost, se kterou zpívá rozhodně nejednoduché pasáže, a přitom (snad s výjimkou finále Work Songu) absence jakékoli přehnané forsáže, to je věc, kterou by Porter mohl od minuty vyučovat. A nejen kolegy zpěváky.
