Čtvrtek 2. února 2023, svátek má Nela
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Hilda aneb Opožděná premiéra. Mělo vůbec smysl tuto inscenaci uvádět?

Kultura

  18:00
PRAHA - Divadlo X10 uvedlo v české premiéře v režii Tomáše Loužného hru dvaapadesátileté Francouzky se senegalskými kořeny Marie N’Diaye Hilda. Text, napsaný v roce 1999 původně pro rozhlas, čekal tedy na zdejší nastudování dvacet let...

Hilda anebo o vykořisťování. Hru Marie N´Diaye uvedl Tomáš Loužný. foto: X10

Hra vypráví o dobře situované (bělošské) paní Lemarchandové, která si vyhlédne za svou služku Hildu – (černošskou) ženu, jejíž rodina má finanční problémy. Na Hildiných službách se domluví s jejím manželem a s ním také probírá následující vývoj svého vztahu s Hildou (Hilda ve hře „naživo“ vůbec nevystupuje). Lemarchandová si obratnou manipulací Hildu de facto přivlastní, odvede ji od rodiny, „vyždímá“ ji a nakonec „odloží“ – Hilda se pro ni stane mrtvou. Manželovi nezbývá než si pořídit k sobě a svým dětem jinou partnerku – Hildinu sestru Corinnu.

Hra, mající lehce absurdní modelový ráz, je napsána a la these. Hovoří o moderní podobě otroctví. Anebo také, obecně nahlédnuto, o – patřičným ideologickým slovníkem řečeno – projevech kapitalistického kolonialismu, při kterých jedna (nadřazená) vrstva (či rasa) vykořisťuje druhou... Hra víc než tuto tezi (její ilustraci) nenabízí. Má velmi slabý dramatický (a divadelní) potenciál. A navíc: co snad mohlo před dvaceti lety působit aktuálně, je dnes vytěsněno naléhavějšími otázkami. Třeba i obdobnými, ale v mnohem nuancovanější podobě.

Režisér Tomáš Loužný ve své inscenaci jde „po textu“. Vcelku šikovně jej aranžuje, dostat z něj ale něco víc se mu nedaří. Nelze se divit – když není z čeho brát...

Jevištní prostor (jak už se v rozlehlých vybydlených nedivadelních prostorách DUP 39 stává zvykem) vymezuje obdélníkové plátno (žluté barvy) na zemi. Za ním se nachází místo pro hudebníka (Jindřich Čížek), který inscenaci doprovází naživo. Dále se využívá jen několika mála rekvizit (zvětšovací sklo umístěné na stojanu; lampa, jež visí ze stropu; automobilový přívěs).

Paní Lemarchandovou hraje Lucie Roznětínská. Postavu drží v jednotné stylizaci noblesní roztomilé dámy, jejíž rozkazovačnost a manipulativnost prozrazuje především opakovaným gestem vztyčené ruky. Pro to, aby bylo možné vytěžit z postavy víc, než nabízí text, by však bylo třeba, aby byl hereččin jinak výstižný projev o něco tvárnější. Hildina muže hraje Pavel Neškudla. Jeho Frank reaguje na slovní „sóla“ paní Lemarchandové většinou jen strohými odpověďmi (a případně emocionálními výlevy), přesto se herci daří podat věrohodný, realistický výkon. Sestavu doplňuje Nataša Mikulová, která hraje jednak drobnou úlohu Corinne, a jednak účinkuje jako zpěvačka (jež je i jakýmsi vtělením Hildy), která Čížkovi pomáhá s hudební složkou inscenace. Čížek složil hudbu ve stylu pokleslého elektronického popu 80. let. Proč zrovna v něm, není příliš jasné, nicméně jednotvárně ubíhající inscenaci se mu tím daří oživit. Oživení přinášejí i Loužného režijní úkroky do mystičtějších, hororových nálad – například v momentech podání „ďábelské ruky“ (rozuměj tučné výplaty za Hildinu práci) paní Lemarchandovou Frankovi. V konečném výsledku jde ale o pouhé ornamenty – slibují „něco víc“, k nějakému významovému posunu v inscenaci však nedochází.

Inscenace má očekávatelný, nepřekvapivý průběh. A stejně jako při čtení hry, vnucuje se i při jejím sledování jako klíčová otázka: mělo smysl Hildu, navíc takto opožděně vůbec uvádět?

MARIE N’DIAYE: HILDA

Překlad: Zdeněk Bartoš

Režie: Tomáš Loužný

Výprava: Kateřina Jirmanová Soukupová

Divadlo X 10, premiéra 18. 10. v prostoru DUP 39

Autor:

Mohlo by vás zajímat