RECENZE: Hořká komedie o politice. Protokol je pro diváka jako sociální sonda

Uvedením Protokolu potvrzuje Reduta v rámci Národního divadla Brno status výbojnějšího pendantu ke dvěma nóbl jevištím Mahenova a Janáčkova divadla. Dramatická novinka Tracyho Lettse se v Brně objevila tři roky po prvním uvedení v Illinois. Broadwayská premiéra titulu se uskuteční teprve letos v březnu a sám autor si v inscenaci zahraje jednu z rolí.

V kontrastu k tuzemské dramaturgické pohotovosti stojí fakt, že Protokol nepředstavuje tak kvalitní dramatický text jako autorovy skvělé hry Zabiják Joe a Srpen v zemi indiánů, jež tuzemská jeviště dobře znají. Protokol je totiž docela upovídaná hra, k jejímuž finálnímu, poněkud didaktickému (byť nikoliv triviálnímu) zjištění se musí divák přes celý text prokousávat. Hraje se tady o regionální politice a „rozhodování ve jménu obecného blaha“ v jednom americkém zapadákově. Až naturalistický výjev z neveřejného zasedání městské rady bezvýznamného města Big Cherry (kde neustále hodně lije) je rozehrán v duchu programní švandy o legračně toporné, ale zejména nekonečně nudné sebeprezentaci přítomných zastupitelů. Až na sám závěr této vlekoucí se schůze divák odhalí, že projednávaný a poněkud stupidní program městských slavností skrývá drsný autorský poukaz na to, jak lze manipulovat s historií a zneužívat ji k naoko útěšnému obrázku o nás samotných.

Dalším tématem, které se tady v závěru přes hlavní postavu odhodlaného a po pravdě toužícího pana Peela zvedá, je děsivá korumpovatelnost politiky – či chcete-li podřízení se lži pro zajištění osobní prosperity nebo (ne)vymahatelnosti práva.

Orloj typů

I přes děsivost všeho zobrazovaného ale jistě bude připomínka krvavé a překroucené historie zmasakrovaných indiánů živěji přijímaná na domácí americké půdě než v Evropě topící se v jiných – nejen historických – diskrepancích.

Tuzemský divák bude v této novince samozřejmě reagovat na obecnější, nadkontinentální pravdy, jako je předváděná politická machinace i záměrné pošlapání mnoha nejen dějinných hodnot. Glaser vychází zcela vstříc autorovi a rozehrává svoji inscenaci jako hyperrealistický obrázek. Divák záhy pochopí, že defilé těchto radních je skutečně děsivé panoptikum volených zástupců lidu. Herci se ve svých typech utíkají až k jakýmsi satirickým komunálním vzorům. Potkáte se tady se vším, co znáte ze svého okolí: arogantním mocipánem, systematickým manipulátorem, bláznivou dámou, sebestředným troubou, přepjatou semetrikou i naivním hledačem pravdy a dobra. Tento orloj typů je však už v první půli poněkud jednotvárný, což záměrně podtrhuje banalita jiných projednávaných bodů. Herecké výkony jsou vyrovnané v rámci naznačených intencí, nejvýrazněji se logicky profiluje zastupitel Peel v zajímavém, rozvrženém podání Vojtěcha Blahuty.

Autor i režie si takto připravují půdu pro efektní závěr. V naturalisticky vyvedeném sálu se v přízračném výjevu smýkají figurky, které díky oblečkům jako by vystoupily z časů nepopulární Margaret Thatcherové. Těžko říci, proč zvolený módní odér z doby někdejší konzervativní britské premiérky dělá kostýmní výtvarno v inscenaci textu, jehož první verze vznikla, když byl ve Spojených státech zvolen prezidentem Donald Trump. Není třeba tady varovat před „spoilerem“, stačí říci, že v Glaserově umně vystavěném finále, díky závazné instrukci samotného Lettse, jsou všichni polonazí a mají ruce od krve. Všichni!

Brněnská inscenace Protokol tak v našich zeměpisných šířkách bude ponejvíce zajímavou diváckou sondou do zjištění, zda do této zamazané skupiny rozhodující se mezi vylhaným blahem a spravedlností či blahobytnou svobodou nepatříte už i vy...