Levínský v Klešicích, výsostně duchaplné a zábavné parafrázi prvorepublikového legionářského dramatu, otevírá za opulentní fasádou své typické konverzační „hlušiny“ zásadní otázky, jež se týkají společnosti, která se po dějinném zvratu nachází v jakémsi pomyslném roce jedna. Zde nedlouho po konci prvé světové války, po vzniku Československé republiky; situace je ale velmi obdobná s tou po pádu komunistického režimu v roce 1989.
Autor hrou mimo jiné ukazuje, že po prvotní euforii – projevující se všelijakým přepjatým vlastenčením a (sebe)oslavováním – přichází etapa rozčarování, kdy společnost a její občany začínají dohánět stíny minulosti a kdy vyvstávají prvé problémy, spjaté s budováním nového demokratického režimu. Podstatné – říká Levínský – je minulost (zde symbolicky představovaná dívčím sirotkem) neobelhávat a nevytěsňovat, nýbrž se s ní čestně vyrovnat, a běsy, které na nás z minulosti i ze „zdivočelé“ přítomnosti dotírají, nějak rozumně ustát. Ne všem hrdinům se to v jeho vtipném, v samém závěru ale i notně hořkém dramatu daří...
Spojení Nejhodnějších medvídků a Divadla na tahu se již před několika lety osvědčilo: Andrej Krob, známý zejména jako režijní specialista na dramatiku Václava Havla, s nimi nastudoval v roce 2001 Levínského nádražáckou tragikomedii Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, v níž prokázal – tak jako v případě Havlových her – cit pro jevištní přetlumočení textu postaveného primárně na slovu, či dokonce takového, který je tímto slovem až přetížen. Její těžiště spočívalo – při precizně provedeném, minimalistickém jevištním aranžmá – v přesném hereckém přednesu slov.
Také Klešice, jež mají z Levínského tvorby asi nejblíže k Havlovým hrám, inscenátory staví před týž úkol: jak se vyrovnat s autorovým verbálním obrazoborectvím, které hru – zvláště v českých poměrech – posouvá až na hranici knižního dramatu. Krob s Vavříkem dávají nastudování ráz sousedského ochotnického divadla, ve kterém svou nezbytnou roli hrají patřičně realistické kulisy (stůl, židle, trakař, skleničky s pitím), v němž hraje každý, kdo může (bez ohledu na korespondenci věku herce s věkem postavy) a ve kterém, ku prospěchu věci, převládá „pouhé“ mluvení herců – tu u stolu, tu před stolem čelem do diváků... Krobova a Vavříkova režijní ruka je, oproti nastudování Plácačky, méně pevná. Patrné je to zejména v přestavbách mezi dějstvími. Text byl nicméně užitečně proškrtán – pod stůl sice spadla nejedna zábavná pasáž, herci ale dostali šanci jej, plus minus přijatelně, uhrát. Inscenace vytahuje ze hry zejména nadčasový motiv mužsko-ženských vztahů. Neustálého soupeření a pnutí mezi pohlavími. Akcentováním privátní roviny se Klešice posouvají blíže k dramatům typu Našich furiantů než třeba Havlových Spiklenců či Žebrácké opery.
Počin Nejhodnějších medvídků a Divadla na tahu lze brát jako prvou ochutnávku Levínského pozoruhodné hry. Teď je třeba doufat, že si odvahu dodá i některé profesionální divadlo.
JAN ŽĎÁRSKÝ: KLEŠICE (DOMŮ Z VELKÉ VÁLKY)Režie: Andrej Krob Asistent režie: Daniel Vavřík Scéna: Jan Hanyš, Jan Turner Kostýmy: Šarko Mirko Nejhodnější medvídci – Divadlo na tahu, premiéra 21. 10. v Žižkovském divadle Járy Cimrmana |
