Paní z moře patří k nejsmířlivějším vrcholným dramatům autora. Ibsen tady manželskou krizi staršího lékaře se dvěma dospívajícími dcerami a jejich náhradní matkou Elidou nekončí tragicky. Nikdo se tady nebude střílet ani nikam skákat. Manželé Wangelovi zažívají sice fatální partnerskou krizi, nespí spolu, želí zemřelého syna. Tuto opotřebovanou šeď vztahu graduje loď se záhadným cizincem, jenž přijel, aby Elidě připomenul její dávný slib, že budou jen svoji. I tak se ústřední dvojice nakonec prostě smíří, dohodne a dá přednost zodpovědnosti, což Františákova inscenace v závěru relativizuje.
Ibsenovo psychologicky dusivé drama se symbolistními prvky není jednoduché inscenovat. Vedle realistického příběhu slepené a slepované rodiny jsou tady – u Ibsena tak časté a oblíbené – odkazy na místní folklor či mytologii. K tomu všemu je třeba vážně brát v potaz hru s autorskými symboly, kterými jsou tady moře, ale třeba i tlustí kapři v rybníčku Wangelových, který je zde vynechán a ve scénografii Marka Cpina jej nahrazuje miniaturní koupaliště. Na plátno přes celý horizont jeviště se ostatně všechny hrou prosakující symboly promítají: ať už je to fjord, bezostyšně plující oblaka, hora flašek či nekonečný příboj hrdého nespoutaného moře.
  |
Divák záhy pochopí, že se v tomto výkladu jedná o pomyslný obraz Elidina života. Ten sám o sobě zůstane do konce večera čistý, nepopsaný, jako je i hrdinčina divoká duše. Jindy se do něj promítají přece jen poněkud zdlouhavé a při premiéře nechtěným stínem rozrušené výjevy z kuchyňského života Wangelových při přípravě salátu.
Co je nejdůležitější pro odér Františákovy inscenace i herectví protagonistky, jak ji hraje Eva Novotná? Tato Elida stojí jakoby mezi malou mořskou vílou (Ibsen se s Andersenem skutečně přátelil) a Ninou Zarečnou z Čechovova Racka (i tady se naznačuje ptačí volnost a nemožnost vzletu). Ostatně jmenovaný pták dopadne na jeviště mrtvý před přestávkou a posléze se s jeho mrtvolkou groteskně otevírá druhá půle večera. Františákova Elida je takové malé raněné ženské zvířátko, tady ponejvíce zakleté a zablouděné ve vlastní iluzi, že vše je v jejím manželství špatně a že s tajemným námořníkem by jí bylo jistotně líp.
Přílišná doslovnost
Díky mužským výkonům a jejich přílišné realistické doslovnosti, která je místy typická i pro celkové režijní gesto (na jevišti se vedle reálného záznamu z kuchyně jindy objeví skutečná elektrická sekačka či plynový gril), se přece jen po čase vytrácí ono dramatické napětí hrdinčiných pochyb. Materializováním a scénickým doslovováním výše popsaného se Elidin zápas v této inscenaci po čase stává spíše papírovým, neživě divadelním a napínavým jen naoko.
Ticho, nahrává se! Divadlo rozpoutává masakr v protektorátním rozhlase |
Finální očista ústředního páru a katarze diváka u Paní z moře spočívá v tom, co si protagonisté řeknou a že se dohodnou na dalším spolužití. Františák zřejmě ve snaze dramaticky omastit tohoto Ibsena i svůj výklad v závěrečném výjevu, v němž už smířená Elida hovoří s malířem Ballestedem o svobodě a zodpovědnosti, klade hlavní hrdinku na ono bílé plátno. Zdá se, že na něm a na svých představách umírá...
Herectví je bohužel spornou složkou této inscenace s vizuálně mocnou a zdařilou scénou Marka Cpina, kterou režisér jedinkrát bůhvíproč otočí na točně. Eva Novotná je tím schouleným tvorečkem i ženou zaníceně pronášející své pravdy o moři, v nedramatickém finále však i toto její snažení jakoby pohasne. Petr Halberstadt, který s Novotnou před několika lety v této divadelní instituci manželsky partneřil ve slavné a na jiný způsob okleštěné Noře, představuje v realistickém gestu onoho dobráka, který ale na své velkorysosti ve finále vlastně netratí.
Františákova inscenace představuje upřímný, výsostně dnešní pokus o méně uváděného Ibsena, který však místy sklouzává také jinam než do pověstných prohlubní ibsenovských duší.
