RECENZE: Jako by člověk cloumal mříží. Sladký konec dne je výpovědí o lidské svobodě

Padesátiletý polský tvůrce Jacek Borcuch (který se k filmové režii před dvaceti lety posunul od studia hry na klavír, herectví a filozofie) vytvořil provokativní studii kreativního a citlivého lidského ducha ve střetu s obecnou morálkou i s banalitou všedního dne. Nejde jen o nějaké odtažité mudrování, ale o velmi živý a lidský portrét energické ženy, jejíž „omládnutí“ a překračování hranic ji vženou do konfliktu s vlastní rodinou i se zdánlivě přátelskou komunitou idylického toskánského městečka.

Maria Linde v podání Krystyny Jandové je (fiktivní) světoznámá básnířka. Narodila se v Polsku židovským rodičům, ale v roce 1981, po vyhlášení výjimečného stavu, zůstala v Itálii a už dlouhá desetiletí žije v toskánské Volteře, má italského manžela, dospělou dceru a vnoučata. A jak se brzy ukáže, také mladého přítele Nazeera, potomka koptských křesťanů z Egypta, který vlastní malou restauraci na mořském pobřeží.

To ale není jediné narušení pokojného plynutí Mariina domáckého života v krásném kraji plném milých lidí. Pohodu poněkud kazí třeba zprávy o tristních podmínkách v nedalekých uprchlických táborech. Otřást idylou se pokouší také mladý umělec, který na náměstí ve Volteře staví klec a chce tak připomenout osud amerického básníka Ezry Pounda. Ten se coby příznivec fašismu po válce ocitnul na tři týdny v kleci v americkém trestném táboře u nedaleké Pisy a psychicky se z toho zhroutil. A hlavně je tu jedna velká událost – Nobelův výbor udělil Marii cenu za literaturu. Novináře Maria odmítá s tím, že už ve své tvorbě všechno řekla, ale souhlasí s tím, že pronese projev ke shromáždění na místní radnici.

A pak se to stane: atentátník zabije v Římě spoustu lidí a celá společnost se otřese. Protiuprchlické nálady se vzedmou stejně mocně jako Mariina vnitřní reakce vůči nim. Jejím tématem se stává vzpoura, neposlušnost, protest. Je rozčarovaná z Evropy, která podle ní selhala, i z literatury, jež už jí nepřipadá jako dostatečný prostředek k oslovení světa. Projev na radnici stočí k šokujícímu prohlášení, které budí dojem, že Maria schvaluje atentáty.

Je to rychlý začátek konce přátelství s místním policejním komisařem, se starostou, ale i rána pro její vlastní dceru, která je z matčina počínání upřímně nešťastná. Hroutí se paradoxně i vztah s Nazeerem. Maria zůstává sama se svým rozhořčením a zjitřenou touhou po lepším světě, jimž nikdo nerozumí, i se svým stárnutím, které chtěla ignorovat, ale poznává, že je to boj, který nemůže vyhrát. Divákovi se může snadno vybavit negalantní básnička Jiřího Žáčka zhudebněná Karlem Plíhalem: „Jako by člověk cloumal mříží...“

Rebelující babička

Ve znepokojivé paralele s osudem zmiňovaného básníka Ezry Pounda líčí Borcuchův film situaci umělkyně, jejíž radikální uvažování opustilo obecně srozumitelný a přijatelný standard (což se velkým tvůrcům občas stává). Klec, do které pak společnost takového umělce zavře, může být doslovná, anebo pomyslná, ale výsledek je podobně traumatizující.

Krystyna Jandová hraje nepochopenou umělkyni světového renomé stejně přesvědčivě jako rebelující babičku, která učí svou vnučku polské nadávky, jezdí ve sportovním kabrioletu a v přítomnosti sympatického mladíka vděčně zapomíná na počet křížků na krku. Výraznou lidskost a další vrstvu dodává snímku právě jeho soukromá rovina, obraz Mariiny domácnosti, manželství v pokojném, ale neuspokojivém kompromisu (Mariina manžela, který od ní dostává dopisy o ošlapaných pantoflích, hraje výborně Antonio Catania). Důležitou a samostatně vedenou linkou je vztah matky a dcery (tu rovněž výrazně ztvárnila Kasia Smutniaková), ústící v bolestné poznání nemožnosti kýženého souladu.

Bez ohledu na to, jak se díváme na Mariiny politické názory (a což teprve na odkaz Ezry Pounda), je Sladký konec dne silnou výpovědí o limitech lidské svobody, které se alespoň někdo bude vždycky snažit prorazit, třebas nemotorně, možná nepřípadně a s předem daným výsledkem.