RECENZE: Japonský komiksový duch v americké akční skořápce

Téměř souběžně s premiérou tohoto snímku oznámil technologický vizionář Elon Musk založení firmy Neuralink, která má v budoucnu propojovat lidské mozky s počítači, vylepšovat lidem paměť nebo jim přidat umělou inteligenci. Jinými slovy dělat to, co bylo zatím vyhrazeno fikci v žánru kyberpunk – jehož je právě Ghost in the Shell ukázkovým výhonkem, prosperujícím už několik desítek let.

Japonský tvůrce Masamune Širó stvořil první sérii tohoto komiksu – přesněji řečeno mangy – už v roce 1989. Děj je umístěn do poloviny 21. století a hlavní hrdinkou je policistka Major, postava s lidským mozkem a vyspělou robotickou schránkou. K tomuto propojení se váže i název celého díla – Masamune Širó chtěl podle svých slov od počátku pro svůj výtvor právě jméno Ghost in the Shell (i pro japonskou verzi takto v anglické podobě). Jde totiž o poctu knize Arthura Koestlera The Ghost in the Machine, z níž Masamune Širó čerpal inspiraci. A její titul je zase citací oxfordského filozofa Gilberta Rylea, jenž se v minulém století zabýval mimo jiné vztahem ducha a těla. (Takto důkladně „vyztužený“ titul následně odolal i českému přejmenování.)

Do první ligy světové populární kultury pronikl fenomén Ghost in the Shell nejprve nepřímo – slavný Matrix z roku 1999 je přiznaně inspirován postupy použitými v oceňovaném japonsko-britském animovaném filmu (tedy anime) Ghost in the Shell z roku 1995. Nynější americký film v produkci studia DreamWorks a Stevena Spielberga je hranou adaptací téhož snímku a pokusem o vstřícný krok vůči publiku, které, poněkud drsně řečeno, uvidí japonský příběh raději bez Japonců.

Názory na tento přístup se pochopitelně dramaticky liší, faktem ale je, že nebýt tohoto amerického remaku a Scarlett Johanssonové v hlavní roli, milionům diváků by zůstal pojem Ghost in the Shell nejspíš nadále utajen, zatímco takto se mnozí z nich nejspíš začnou zajímat i o původní japonskou verzi.

Co je pravda a co lež?

RECENZE: V každé rodině je něco. Může to být i kanibalismus

Sám o sobě je snímek Ruperta Sanderse především zručně odvedenou modelářskou prací: vznikla působivá a kompaktní podoba velkoměsta v nedaleké, nepříliš lákavé budoucnosti. Není to tak nezapomenutelná vize, jakou kdysi nabídl Blade Runner (uvidíme, s čím v říjnu přijde jeho pokračování...), ale v lecčem se jeho atmosféře blíží. Soustřeďuje se na všudypřítomné propojení umělé a přirozené reality – stírá se hranice mezi hologramy a skutečnými objekty, mezi roboty a lidmi i mezi vnitřním a vnějším světem. Špičkové technologie díky vizionářům mění svět, ale zároveň jsou zneužitelné ke zločinům nebo se zjevují v pokleslé, erodující podobě. Svět je nehostinné místo, kde není zřejmé, co je skutečné a co jen iluze, co pravda a co lež. Ani sama Major dlouho neví, zda může věřit tomu, co jí říkají o jejím původním těle – možná se to současné robotické od něj má schválně co nejvíc lišit. Proč by tedy nakonec nemohlo vypadat jako Scarlett Johanssonová?

Výtvarná podoba a atmosféra snímku jsou jeho silnější stránkou než poněkud naivní a v některých momentech přece jen trochu zastarale působící příběh o zlovolné korporaci a kybernetických odbojářích. Jaký příběh ovšem skutečně napíší společnosti jako Muskova Neuralink, to zatím nikdo přesně neví.