Zobecnění Hutkova náhledu na českou minulost i současnost najdeme na dvou místech alba. V koncentrované podobě v závěrečné písni, podle které je deska pojmenována, a která je jakýmsi rychlým historickým průletem historií republiky tak, jak ji vidí sám písničkář. A totéž v „komentované“ verzi v rozsáhlém, esejisticky pojatém průvodním textu v bookletu desky.
Historikové by možná s Hutkou na některých místech polemizovali. Jeho výklad zejména vzniku Československa rozhodně neodpovídá současnému úzu, hovoří mj. o tom, že zdaleka ne všichni obyvatelé našeho území byli novým uspořádáním nadšeni a bere si na pomoc příklady z českoněmeckého a slovensko-maďarského pohraničí. Mírně nabourává i představu T. G. Masaryka coby „tatíčka, bytostného demokrata“. Hodno ocenění ovšem je, že ve svých názorech jde písničkář s kůží na trh.
Doprovodný text
Zmíněný doprovodný text alba, který zabral jedenáct stran bookletu, je paradoxně nejlepší, nejdůležitější částí titulu 100 let. Což u písničkářů rozhodně nebývá zvykem. Ovšem Jaroslav Hutka se v tomto případě vzepjal skutečně k výjimečnému výkonu, který jde za jeho dosavadní literární tvorbu, v níž převládá časová fejetonistika.
Kromě onoho historického výkladu v textu velice trefně (a opět – pro některé čtenáře možná „nepohodlně“) pojmenovává mimo jiné pozici písní s politickým obsahem v české minulosti i současnosti, a to zdaleka nejen na příkladě svém, ale třeba i „svatého“ Karla Kryla. Hutkovou výhodou je, že svoje teze může dokumentovat jak vlastní tvorbou, tak osobní životní zkušeností. Kdyby nic jiného, už kvůli tomuto textu je dobře, že album 100 let vyšlo.
Stojí i za poslech
Jaroslav Hutka je ale především písničkář a album je tedy dílo především písničkové. Hudební stránku v tomto případě nechme stranou, ta je značně nevalná, ať jde o sledy akordů, které poskládal Hutkův dlouholetý „dodavatel“, písničkář Vladimír Veit, nebo si je napsal interpret sám. Lze to nicméně tolerovat, v žánru folku známe mnoho případů, kdy síla myšlenky a slova daleko předčila muzikalitu.
Po textové stránce albu jednoznačně ublížilo, že jako první píseň z něj se na veřejnost dostala sarkastická groteska Miloš a zubatá. Ta totiž z kontextu desky vyčuhuje do všech stran. Svým laděním stejně jako svou myšlenkovou vulgaritou.
Albu hlavně způsobila medvědí službu v tom, že případný zájemce může nejspíš předpokládat, že i ostatní písně budou ve stejném duchu. Není tomu tak. 100 let je album vážné, mrazivé. Hutkovy nové písně dokonce ani nelze označit (alespoň většinu z nich) za protestsongy, tak jednoduché to s nimi není.
Hutka ve dvanácti novinkách (“Miloše“ vyjímáme) vlastně oživuje naši historickou paměť. Slovy a rýmy občas značně neumělými, tak jak to ostatně dělal vždycky, ale seriózně a velmi trefně. Reflektuje začátek republiky, nacismus, nástup komunismu, padesátá léta, srpnovou invazi i poslední svobodnou „třicetiletku“. Stojí za to si jeho názor poslechnout, než si o něm uděláme úsudek.
