Snímek o těžkém hledání vztahu mezi synem a otcem vytvořil Viggo Mortensen podle svých slov na základě zážitků z vlastní rodiny: „Námět na film ke mně přišel, když jsem letěl z matčina pohřbu. Vzpomínal jsem na matku, na otce, na náš společně strávený čas. Cítil jsem potřebu tyto vzpomínky popsat a začal jsem si zapisovat sérii událostí a rozhovorů z různých etap našeho společného života.“ Příběh je ovšem fiktivní a jde spíše o volnou inspiraci skutečností, že v Mortensenově rodině se ve starším věku vyskytuje demence, která před smrtí postihla oba jeho rodiče a trpěli jí i tři z jeho prarodčů.
  |
Snímek Ještě máme čas nicméně není jen o této nemoci, která patří k největším strašákům současné civilizace. Počínající demence stárnoucího Willise (Lance Henriksen) je důvodem, proč se s ním po letech pokouší sblížit jeho syn Peter (Viggo Mortensen) se svou rodinou a také dcera Sarah (Laura Linneyová) a její rodina.
Peter se snaží otce přesídlit z jeho odlehlé farmy k sobě do Kalifornie. Jeho bohulibý záměr ovšem naráží na řadu překážek a tou hlavní je téměř absolutní rozdílnost povah, životního stylu a hodnotových žebříčků. Byť to z počáteční scény, kde Willis ztropí skandál v letadle, může vypadat, že vinu nese opravdu především ztráta soudnosti způsobená demencí, postupně se v retrospektivách ukazuje, že Willis byl příšerný (jinak to nazvat nejde) celoživotně a jeho současný duševní stav to jen explicitně vyjevuje.
Vidíme portrét machistického konzervativce, který se choval přezíravě a sobecky k oběma svým ženám, nedokázal porozumět svým dětem a svým setrvalým „chlapáckým“ postojem, který možná jen skrýval slabost a touhu po přijetí, si zničil celý život. Otázka je, zda se v jeho závěru podaří synovi tuto krustu prolomit. Český název filmu Ještě máme čas evokuje mírný optimismus, anglický Falling až tolik ne.
Smutek z odcizení
Jednou z potíží Mortensenova režijního debutu je, že se tak moc snažil zdůraznit rozdílnost otce a syna, až se z obou stala bezmála karikatura. Liberální Peter je gay, má manžela s asijskými předky a společně vychovávají hispánskou dcerku. Jeho otec naproti tomu je (a vždycky byl) rasista, sexista a homofob a nevynechá jedinou příležitost, jak něco z toho okázale projevit.
Vzdálenost, která je dělí, je tedy obrovská a zároveň ani jeden nechce či nedokáže udělat příliš velké ústupky. Peter sice dosahuje drobných vítězství na cestě k tomu, aby o sebe otec nechal pečovat (protože o to tu koneckonců jde), Willis ale zároveň tuto snahu ze všech sil torpéduje a příběh spěje k poznání, jak subtilní, unikavá a třeba i zdánlivě banální může být v takovém vztahu zbývající styčná plocha.
Je to sdělení, které má svou váhu, dopracovat se k němu ale znamená sledovat téměř dvě hodiny modelové nesnesitelnosti – a to není úplně nízká cena.
