Ačkoli díky One Of Us bývá zařazována do stejné „party“ s popovými písničkářkami 90. let jako byla Alanis Morissetteová nebo Tori Amosová, její hudební cítění i jeho projevy jsou poněkud odlišné. Ostatně i na slavném albu Relish (1995), z něhož zmíněný hit pochází a za něž byla nominována na šest cen Grammy, se pohybovala kdesi na pomezí rocku, blues a folku.
V dalších letech Joan Osborneová natočila řadu alb, v nichž popustila ještě volněji uzdu své soulové, rockové a bluesové lásce, zejména pak na titulu How Sweet It Is (2002), kde přezpívala písně velikánů typu Arethy Franklinové, Otise Reddinga nebo Jimiho Hendrixe, a na Bring It On Home (2012), albu bluesových coververzí z repertoáru mj. Muddyho Waterse, Willieho Dixona nebo Johna Mayalla. O jeho kvalitě vypovídá fakt, že bylo nominováno na Grammy v bluesové kategorii.
K bluesovým spádům Joan Osborne je třeba zmínit i fakt, že na konci 90. let jako svoji doprovodnou kapelu přizvala ke spolupráci trio Holmes Brothers, jež úspěšně opakovaně koncertovalo v Česku, a zpěvačka následně produkovala několik jeho alb.
Na převzatý materiál se plně soustředila i na svém předchozím albu z roku 2017, které neslo nejvýmluvnější možný název: Songs of Bob Dylan. Tento materiál byl také těžištěm jejího vůbec prvního (a dosud jediného) vystoupení v Česku v listopadu roku 2018.
Joan Osborne (Blues Alive 2018, Dům kultury Šumperk)
Nejen protestsongy
„Už mě unavovalo zpívat písničky jiných lidí, chtěla jsem udělat něco vlastního,“ řekla v jednom aktuálním rozhovoru Joan Osborneová. Měla prý připravené studio, objednané muzikanty, jen nevěděla, co bude točit. Viselo ve vzduchu pokračování dylanovského projektu, zamýšlela se i nad tím, nazpívat vlastní verze písniček Lou Reeda.
„Ale pak jsem se zavřela na čtyři dny doma se svými zápisky a poznámkami a napsala většinu písniček z alba. Když jsem dřív něco skládala, trvalo mi to hodně dlouho. Tentokrát to bylo jako střelba od boku, zpracovala jsem vždycky hned první myšlenku, která mě napadla. Proto je taky album hodně politické. Je o tom, na co myslím.“
Joan Osborneová je odjakživa osobností politicky, feministicky i duchovně zaměřenou, zkrátka – nepěkně řečeno – angažovanou. Tolik jako na aktuálním albu Trouble and Strife (v překladu „potíže a hádky“, což je mimochodem slangové označení manželky, které zpěvačka ironizuje) se ale přece jen ještě obecnými otázkami nezabývala.
Nemá přitom jen zjednodušující pohled některých autorů protestsongů typu „Trump je zločinec“, jakkoli je jasné, na jaké straně autorka stojí. Ale když mluví o korupci, imigraci, anebo třeba právech sexuálních menšin, vždy mají její texty jistý poetický přesah, více se rozhlížejí, než aby s vervou mířily. Možná to souvisí i s tím, že Osborneová už dávno není žádný teenager – za dva toky já bude šedesát.
Sentiment
S věkem a jistým sentimentem nejspíš souvisí i hudební složka alba. Tu můžeme en bloc označit za soulovou, i když s mnoha přesahy. V kvalitativním smyslu pozitivně i negativně. Někde sklouzává v instrumentaci a celkové produkci do nepříliš vábné polohy. Hned úvodní Take It Any Way I Can Get It, jinak svěží poprocková písnička, má barvy kytar, ze kterých pamětníkovi českého popu osmdesátých let naskočí Víťa Vávra a podobní výtečníci.
Vlivy rozhlasového diska, konkrétně sedmdesátkového, ostatně Osbourneová sama přiznává, a je slyšet třeba v What’s That You Say, Never Get Tired (Of Loving You) nebo Whole Wide World. Někde ale retro devizu zúročuje v pozitivním výsledku, jako je třeba glamová Boy Dontcha Know.
Pozoruhodné jsou skladby, ve kterých hraje zásadní roli kytara – ostatně, mezi hudebníky se Osborneové podařilo získat i slavného experimentátora a člena kapely Wilco Nelse Clinea. V naštvané Hands Off se sóluje jak v rockovém klubu, exponované kytarové party má i jinak retropopová That Was A Lie anebo zvláštní závěrečný mix gospelu, popu a surfu Panama. Po hudební stránce rozhodně nejpůsobivější je pak titulní Trouble And Strife v duchu hodně temné americany, která kupodivu Osborneové barvě hlasu sedí velmi autenticky.
Album Trouble And Strife je kvalitním návratem pozoruhodné zpěvačky, jež s autorským materiálem přišla po šesti letech od alba Love and Hate. Oněch retro prvků, svázaných s konkrétní dobou, je v jeho hudební rovině možná až příliš, dorovnávají je ale momenty zcela nadčasové, a především výborný zpěv Joan Osborneové a její stále zajímavý autorský rukopis.
