RECENZE: Jsme v pohodě. Všechno je ve slovech, která znějí jako agitace

Hra známého „aktivisty, provokatéra a gaye“ Paula Rudnicka, jenž se kromě jiného podílel, ať už jako přiznaný, nebo nepřiznaný spoluautor, na filmech jako Addamsovarodina či Sestra v akci, měla premiéru v New Yorku v roce 2008. A materiál, který program k českému uvedení předkládá, předznamenává velmi zásadní problémy. Zejména studie Martina Fafejty Queer Identita nabízí principiální úvahy o právu žít podle vlastní volby mimo hetereosexuální normy a nedělat „rozdíly mezi lidmi na základě jejich sexuálních preferencí či genderové sebeprezentace. V tomto smyslu je queer koncept politickou kategorií...“ Kdyby inscenace šla touto cestou, mohla by asi takto pojatou tematikou být působivá, potřebná a zajímavá,

V programu se rovněž píše, že základem inscenace Jsme v pohodě jsou tři stand-upová vystoupení, což představuje specifický komediální druh. Komik je sám za sebe před publikem a vypráví si s ním, aby jej pobavil celkovou vtipností svého projevu a upoutal jednotlivými vtipy.

Inteligentní matka-domina

Jsme v pohodě se skládá ze tří takových vystoupení. Začíná Helena Nadlerová, atraktivní Židovka ve středních letech, která se předvádí jako nejtolerantnější, nejvíc milující matka všech dob, která s porozuměním a láskou přijímá zvolenou sexuální identitu svých dětí – až k tomu, že svému synovi-právníkovi a masochistovi dělá dominu, vodí jej jako psa na vodítku a také s ním jako se psem zachází. Lucie Juřičková ji hraje věcně, střízlivě, s šarmem, elegancí i převahou své inteligence.

Pan Charles Jana Bidlase je producent a „bavič“ své televizní show Gay O ver. Pojem „gay“ je mu označením životního postoje, na nějž je hrdý, vyžaduje pro něj respekt a získává jej přitažlivostí těla i ducha. A má asistenta Shana, jejž Patrik Děrgel předvádí ve výrazné pohybové stylizaci na vysoké úrovni.

Barbara Ellen je z Decatur ve státě Illinois a věnuje se rukodělným výrobkům pro domácnost, jež neoplývají estetickou kvalitou, ale jsou zhotoveny s upřímným přesvědčením, že potěší i druhé. Janě Bouškové přerůstá dominantní komediální postoj vystoupení naivní ženy z venkova v postavu, jejíž srdečnost a touha po přátelství působí až dojemně.

Všechny tyto výstupy jsou v duchu stand-upu komediálně laděné, mají nadhled, jenž dovoluje hovořit o všem i ironicky a vyslovovat vtipné výroky, které docházejí ohlasu u obecenstva. Hrozí ale nebezpečí opakování neměnného vzorce chování, takže dříve nebo později je zřejmé, kdo je kdo a co si máme jako diváci myslet. Pak už vlastně sledujeme jen takříkajíc „technologii“ hereckého provedení, na prohloubení sdělení prostor nezbývá. Takový je ovšem stand-up, klíčový je pro něj vtip na zvolené téma. A to inscenace na Nové scéně plní. Je tu však nebezpečí, že tento komediální pohled se stane parodií sexuálních menšin předváděných vždycky stále stejnými prostředky.

Boží obchoďák

RECENZE: Počítač, nejlepší přítel člověka, není jen pro smradlavé ajťáky

Inscenace chce ovšem víc, v programu se též dozvíme, že Rudnick s režisérem newyorského uvedení připisovali a přepisovali závěr, kdy se všechny postavy sejdou v porodnici a uvažují o smyslu lidského života. „Gay aktovky“ se mají změnit v normální divadelní hru, ale záměr se nepovedl. Všechno je jen ve slovech, která znějí jako agitace. Jediný obraz, jenž přesahuje k jakémusi symbolu, obsahuje nabídku řešení, že v dalším století se vše dá splnit a uspokojit v jakémsi skoro „božím“ obchodním domě. Na jevišti se však vracíme na začátek, vzniká jen nová show. A nemůže to zachránit ani autentická výpověď o volbě a proměně sexuální identity.

Stand-up tragikomedie nevznikla, jen program o těchto možnostech cosi naznačuje. A jedna otázka je trvale ve vzduchu: jak se na tento problém dívá současná česká veřejnost? Smíchové reakce na druhé premiéře o tom něco říkají.