RECENZE: Kafka v Brně. Plavit se do spisovatelovy Ameriky je zážitkem

Novopečený umělecký šéf a režisér Městských divadel pražských již před časem Ameriku inscenoval v rumunské Kluži pro tamní maďarský soubor. Nosný základ brněnské inscenace představuje vydařená dramatizace, kterou Dočekal s Ivou Klestilovou připravil z překladu Josefa Čermáka. Předností scénáře je nejen jeho přehlednost, srozumitelnost, ale i funkční prodloužení Bondyho básní o tom, jak je na světě vše (včetně nás) k „hovnu“. Významotvorná je i závěrečná tečka z Kafkovy povídky Touha stát se Indiánem.

Kafkův rukopis Amerika, známý a vydávaný také pod názvem Nezvěstný, představuje obraz moderního světa viděného očima šestnáctiletého chlapce, který se za oceánem ocitl v kůži přistěhovalce. Snaží se sice chovat úslužně, poctivě a správně, chce pochopit zvyklosti a zákonitosti vzdáleného prostředí, které jej ale nemilosrdně sešrotuje a jeho – zpočátku zářnou – budoucnost totálně zničí. Vedle mrazivého obrázku modernity, jak ji zažíváme dodnes, tady jde o tradiční Kafkovo téma jedince osamoceného v od osobněném a drtivém systému.

Dočekalova inscenace je zajímavá v mnoha optikách. Bez banálních a vyčpělých postupů, kdy se Kafka často divadelně předestírá jen jako čirá deprese a trága, soustředěně buduje stále výmluvnější obrázek outsidera Karla Rossmana, který není schopen pochopit mechanismy moderní, prosperující společnosti, pasivně se vleče svým bytím a není s to ne utěšenou situaci nikomu ani vyložit. Osm kapitol originálu tady bez nabízejících se násilných aktualizací o migrantech dneška koncertovali do sedmadvaceti obrazů, které inscenátoři publiku servírují na jeden dvouhodinový zátah. Tempo inscenace, její spád i jasný, srozumitelný vzkaz dělají nezvyklou délku únosnou, diváka výtečně koncentrují na sdělení večera.

Americký sen naruby

Karel není schopen se v Americe socializovat, i když napříč projde veškeré sociální vrstvy od senátorské nobility přes vagabundy, zbohatlíky, zvláštní hotelové sluhy až po divného vyvolávače divadelní společnosti. Tento naruby převrácený americký sen se v Brně stal navíc chytrým, i když volným pendantem ke zdejší předchozí Dočekalově vydařené inscenaci – Dynastie. V ní se popisuje skutečný příběh německých Židů Lehmanů a jejich cesta za velkou louži i nebetyčné zbohatnutí. Režisér nyní navíc povolal stejný inscenační tým: černobílá scéna Dragana Stojčevského i kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové na Dynastii nápadně upomínají. Divák ovšem nezažívá pocit divadelní inflace, která by negovala zajímavý režijní koncept.

Stojčevského scénu vlastně tvoří jenom systém opon a závěsů z průhledného igelitu kolem tří stran jeviště ve tvaru písmene U. Dočekal s tímto prázdným prostorem (vykrytým toliko zeleným kobercem) zajímavě pracuje. Jde třeba o nápadité spouštění a zapojování tahů nad jevištěm do herecké akce. Jinou kapitolu představuje práce s rekvizitou a divadelním znakem. V nedokončené próze je pád Karla Rossmana symbolizován ztrátou atributů: deštník, kufr, fotografie, doklady, kabát...

Stojčevského bílé stěny, obkružující jeviště, jsou v průběhu večera polepovány rekvizitami, které „dohrály“ a ztratily funkci. Fotky New Yorku, barevné filtry do světlometů, části kostýmu, kniha pravidel pro liftboye a další artefakty výmluvně lemují hrdinovu cestu ztrát.

Kafkovské akvárium

RECENZE: Stopy zbloudilých. Divadelní esej Miroslava Bambuška

Dočekal své režijní pozorování Rossmanova drsného příběhu umocňuje zcizováním některých scén a dějů. Místy děj náhle utne studený hlas z reproduktoru, který dá hercům povel, aby to sjeli ještě jednou. Tento filmový příkaz neviditelného manipulátora děje akčně zvyšuje onen kafkovský pocit pozorovaného akvária a našeho pinožení se v něm, jehož výsledek nezávisí tak zcela na nás. Ostatně v inscenaci jakoby statuje štáb devíti začínajících herců z JAMU, kteří nosí světla, podstrkují protagonistům mikrofony nebo jindy okatě animují scénu hrdinovy sebevraždy za pomoci přiznaných pomůcek a v duchu epického divadla.

Jak od počátku naznačuji, jde tady o vizuálně černobílou, ale divadelně, a tedy i divácky velmi barevnou produkci. Velkou zásluhu na tom mají perfektně sehraní herci, kteří individuálně tvoří pozoruhodné (a někdy až čtyři) figury. Soubor je semknutý a herectví je v případě všech skutečným požitkem. Výtečný je Dalibor Buš s perfektně vystavěnou Bondyho fekální básní, stejně tak Simona Zmrzlá ve dvou rolích poživačné a podruhé oddané dívky Karlova světaběhu.

Inscenace Amerika je logicky velkým sólem Martina Donutila, kterého Dočekal od nové sezony z Brna přetáhl pod svoji pražskou uměleckou kuratelu. Fyzicky ideálně disponovaný Donutil hraje svého hrdinu jako naivního chlapce, který se časem stává nezvěstným pro okolí, ale i sám pro sebe. Jeho postupně pasivní a ztrácený hrdina se na závěr do zatmívání ztrácí v indiánském křepčení (výtečná scenáristická i interpretační tečka této Ameriky). Donutilův tanec korunuje opravdu mimořádná scénická hudba Ivana Achera. Toto řešení v příběhu o dospívání, ztrátě iluzí, svobody, lidské důstojnosti i štěstí ukazuje důležitý záblesk naděje. Není to žádný happy end! Dočekalova silná inscenace tímto vyzněním našla originální cestu ke Kafkovu hrdinovi i divácké recepci inscenace.