RECENZE: Když nobelistka pauzíruje. Novinka Tokarczukové se čte pěkně, ve čtenáři ale nerezonuje

Knížka, vydaná v originálu před dvěma lety, dostala název Bizarní povídky. Těžko říct proč, co je na té desítce textů, rozsahem od fejetonu po novelu, vlastně bizarního. Společný jmenovatel, kterým je odvrácená strana světa, jeho spodní, temné, iracionální proudy, jež se rozbíhají do snění, k minulosti, k mýtům i do budoucnosti, mezi kulisy dystopické fikce?

Nebo je bizarní spíš vnějšková nesourodost těch textů, jejich kvalitativní rozkolísanost, kdy do sebe narážejí variace trochu vyčpělých motivů (jako přízraky, převtělování nebo globální katastrofa), posbíraných v dějinách hororu či vědecké fantastiky, a třeba strhující výkres, který jako by vzdával poctu majstrštyku Daniela Kehlmanna, jeho románové fresce Tyll, právě nominované na Mezinárodní Man Bookerovu cenu?

Lidé ve stínu

Ale popořádku: Olga Tokarczuková, ročník 1962, jejíž práce vycházejí v češtině od konce devadesátých let, zazářila hlavně novelou Běguni (česky 2008) a pak monumentální, devítisetstránkovou historickou freskou Knihy Jakubovy (2016).

Základna je v jejím psaní vlastně pořád stejná: realita je tu nastavována, rozšiřována a zvrstvována mýtem, příběh se stává svého druhu černou pohádkou, fantastickým vyprávěním, které je poháněno kupředu jakýmsi spodním elánem, nutkavostí; víc tušením a okamžitou emocí než rozumovými propočty a přesnými tahy. Za viditelným je tu vždycky skryté, možné, tajemné. Realita je vlastně uzavřené univerzum: jsou v ní k mání všechny otázky i všechny odpovědi.

Tak třeba v nejlepším čísle aktuálního souboru, povídce, která kdesi na severu Evropy, v čase těsně po konci třicetileté války svádí dohromady tři diametrálně odlišné lidské typy: polského krále, jeho osobního felčara – a dvojici reprezentantů jakéhosi přírodního národa, dvě vlčí děti, jejichž silně rozvinutá pudovost je zdrojem privátní magie.

Tito „zelení lidé“, možná příbuzní Machenových „bílých lidí“, dokážou léčit, a sice svými mohutně zacuchanými vlasy, připomínajícími lesní podrost; a nejen léčit, taky uhranout. Žijí ve stínu skutečnosti, na její odvrácené straně a sami sebe považují za plody: když zemřou, druzí je zavěsí vysoko do korun stromů, kde je postupně pohltí fauna i flóra…

Tady je Tokarczuková autorsky nejsilnější: středoevropská i latinskoamerická. Středoevropská v kulisách, v obrysech dobře známého světa, ať jeho současné, nebo té minulé verze; latinskoamerická pak v magickorealistickém rozvíjení těchto základů. Z českých spisovatelů k ní má nejblíž asi Jáchym Topol; ostatně hrdina jeho slavné Sestry se nechává slyšet, že „v mládí jsem občas chtěl být Polák“.

Spotřební povaha

A ty zbývající „bizarní“ povídky? Nejsou vyloženě do počtu, sem tam se jimi mihne silný moment, třeba matčina nenávist k přezrálému synovi, který se i po své padesátce drze převaluje v bytě rodičů, nebo zmatený profesor, který je z role spontánního zachránce obratem převelen do role zbitého tragéda – ale jinak mají ty texty spíš spotřební povahu.

Jako by šlo o kolekci příležitostného psaní pro časopisy nebo antologie, prostě o práci na zakázku. Čte se to sice pěkně, ale rezonance uvnitř čtenáře je minimální. Takže Bizarní povídky jako autorčin oddechový čas?