RECENZE: Kořeny posedlosti dalmatiny. Pro Cruellu je podstatný styl a efekt

Příběh 101 dalmatinů se původně zrodil v knize Dodie Smithové z 50. let 20. století, poté se z něj stal v roce 1961 animovaný film, následně v roce 1996 hraný remake a za čtyři roky přišlo ještě jeho pokračování, o televizním seriálu nemluvě.

Film z devadesátých let líčí úchylný plán etablované londýnské módní návrhářky Cruelly De Vil, jež si chce pořídit oděv ze zmíněného počtu psů, počítaje v to i dalmatiny ve vlastnictví návrhářčiny talentované, leč uťápnuté podřízené.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Plán je zmařen i díky aktivní účasti samotných psů a jejich přátel ze zvířecí říše. Kasovně úspěšný, i když provedením nijak zázračný snímek dal vyniknout právě záporné postavě Cruelly, již tehdy ztvárnila Glenn Closeová. (Dalším důvodem, proč film určitě zhlédnout, je příležitost vidět, jak Hugh Laurie předstírá zásah elektrickým ohradníkem do rozkroku).

Nynější hledání Cruelliných kořenů spadá svým záměrem do podobné kategorie jako přelomový Joker režiséra Todda Phillipse z roku 2019. Vrátit se do minulosti obávaného komiksového padoucha a najít v ní utrpení mentálně nemocného člověka se tehdy povedlo i díky fascinujícímu výkonu Joaquina Phoenixe.

Také Cruella si klade za cíl proměnit pohled na proslulou zápornou postavu, ukázat její balancování na hraně dobra a zla a vysvětlit konečný příklon k padoušství. Režisér Craig Gillespie obdobnou hrdinku úspěšně představil ve snímku o nechvalně proslulé krasobruslařce Tonye Hardingové Já, Tonya (2017).

 V Cruelle se rozmáchl k barvitému portrétu celé jedné éry, vývoj rozporuplné dívky Estelly zasadil do kontextu kulturní i společenské rebelie v 70. letech. Původním příběhem dané prostředí světa módy zde mohlo čerpat inspiraci třeba z tvorby slavné Vivienne Westwoodové, partnerky muzikanta Malcolma McLarena z kapely Sex Pistols.

Šokující zážitek

Cruella se z Estelly stává postupně, zčásti vlivem dívčiny vrozené nepoddajné povahy, dílem vinou okolností. Jednou z nich je šokující zkušenost z dětství, kdy na plese módní návrhářky Baronky (Emma Thompsonová) zahyne dívčina laskavá maminka a podíl na tom mají Barončini dalmatini. Estella se následně protlouká, jak může, stává se členkou party drobných zlodějíčků, odkud si do dalšího života přivádí dva věrné přátele (později už ale spíš jen pohůnky) Jaspera a Horace.

Dívka s velkým talentem pro módní kreace po dalších peripetiích upoutá Barončinu pozornost a získá zaměstnání v její firmě. Opět tu vzniká známé napětí mezi sebevědomou módní ikonou a její skromnou žačkou, jež ovšem legendě přerůstá přes hlavu. Cruella ale nehodlá zůstat v koutě a když navíc zjistí, že Baronka nosí odcizený šperk její tragicky zesnulé matky, vyhlásí své mentorce válku.

Je to válka zčásti tajná, neboť v civilu je hrdinka stále skromnou Estellou. Zároveň však jako uragán vtrhne na londýnskou módní scénu a coby záhadná Cruella připravuje Baronce jednu ponižující porážku za druhou. Její nápady jsou neotřelé, dekadentní, monstrózní a šité na míru dobovému publiku, které je hltá jako hladový pes. Cruella slavně vítězí (aby se posléze, jak víme z původního příběhu, neodvratně dostala do Barončiny neblahé pozice).

Duch disneyovské báchorky

Cruella funguje velmi dobře na úrovni choreografie výmluvných módních performancí, z nichž ta vrcholná se odehrává v symbióze s písní I Wanna Be Your Dog, původně od Iggyho Popa a The Stooges. A vlastně vše, co je spojeno se stylem, afektem a gestem, tu působí svěžím a energickým dojmem. Naproti tomu, když dojde na posouvání děje či vysvětlující dialogy, film ztěžkne pod tíhou nefunkčního balastu. 

Jde to zčásti na vrub snaze přece jen nějak zachovat ducha původní disneyovské báchorky. Z toho mimo jiné plyne, že příběh je důsledně asexuální, což ale s povahou zobrazovaného světa módy a popkultury příliš nekoresponduje. Ostatně celý chod módního byznysu je v tomto filmu, který chce navzdory velké nadsázce přece jen ukázat něco podstatného z oné doby, pojat v pohodlně povrchní zkratce. Ani použitý humor není vždy tak k popukání, jak si zřejmě tvůrci představují (dlouho je ve filmu tím nejlegračnějším pes s páskou přes oko, a to věru není žádná bomba).

Emma Stoneová podává spolehlivý výkon v obou podobách rozpolcené hrdinky, přerod sympatické Estelly v zavilou Cruellu – tedy to, co má být podstatou tohoto snímku – přesto působí mělce a jeho zdůvodnění odbytě. Na doladění mají tvůrci již ohlášenou Cruellu 2.