RECENZE: Kosmonautky, nedejte se. Proxima je jednoznačná podpora všem ženám

Film francouzské režisérky Alice Winocourové byl připraven na vstup do české distribuce už na jaře, na poslední chvíli mu v tom zabránilo uzavření kin kvůli koronavirové pandemii. Odložený start se odehrává v o něco příznivější situaci, i když zdaleka není vyhráno, a diváci jsou mimo jiné bohatší o velmi citelnou zkušenost s tím, co znamená a k čemu slouží karanténa, fenomén, který hraje i v tomto snímku nezanedbatelnou roli.

Matka na služební cestě

Hlavní postavou dramatu o ženské emancipaci, jehož hrdinkou by mohla v jiném provedení být třeba manažerka, režisérka, vojačka nebo lékařka, je nastávající francouzská kosmonautka Sarah. Vysílání lidských bytostí na dlouhé vesmírné mise je v tomto filmu prioritou kosmického výzkumu a předmětem živého zájmu veřejnosti i médií. Tříčlenná mezinárodní posádka, která se chystá vyrazit ke kosmické stanici na oběžné dráze, stráví ve vesmíru celý rok a jde o poslední misi před očekávanou výpravou na Mars.

Tlak upřené pozornosti celého světa je ale jen jedna z mnoha zátěží, které musí Sarah překonávat. Vedle nesmírně fyzicky i psychicky náročného výcviku (jenž zahrnuje i vícejazyčné recitování básní u táboráku v divočině) se musí vyrovnat také s předsudky svých mužských kolegů, zejména pak s machistickým přístupem Američana Mikea v podání Matta Dillona. Úplně nejtěžší ovšem je přijmout odloučení od sedmileté dcery Stelly, kterou Sarah nechává s jejím otcem, svým bývalým manželem Thomasem, v jeho domovském Německu. Stella je sice odvážná dívenka, která možná také spěje k budoucnosti kosmonautky, zatím se ale musí vypořádat s celou sbírkou poruch učení a absence jednoho z rodičů pro ni bude další zatěžkávací zkouškou.

Eva Greenová (jejíž jméno a hollywoodské role mohou mást, jde však o francouzskou rodačku, dceru Marlene Jobertové) velmi přesvědčivě sehrála ambiciózní, výkonnou a zároveň starostlivou a také zranitelnou ženu, která jde pevně za svým snem, přitom však není imunní vůči emocím, vyčerpání, pochybnostem či výčitkám. Sugestivně natočené scény z výcviku, při nichž je na doraz testována fyzická výdrž těla, výmluvně promlouvají o tenzích a proměnách, jimž je vystavena celá hrdinčina osobnost.

Cílem snímku je ukázat složitou situaci ženy v měnícím se světě, kdy sice může uspět v profesi konstruované muži, je to ale pro ni zatím stále mnohem komplikovanější než pro její mužské protějšky. Část důvodů spočívá ve stereotypech a malé ohleduplnosti okolí, významná část problému se však odehrává přímo v její vlastní mysli a některá dilemata nelze vyřešit snadno ani dokonale. Vzdát se to ale nesmí, dovozuje film.

Režisérka Alice Winocourová (která má sama osmiletou dceru, a nepochybně tedy ví, o čem vypráví) pak i závěrečnou přehlídkou portrétů skutečných astronautek matek podtrhuje jednoznačnou podporu ženám, které se nevzdávají svých snů a profesních ambicí. (Volně propojený námět k dalšímu zamyšlení na toto téma dává herecká přítomnost Sandry Hüllerové, jež v kultovním filmu Toni Erdmann ztvárnila vyhořelou manažerku.)

Pozdrav z Bajkonur

Když je Sarah nakonec postavena před volbu mezi striktní profesionalitou a citem k dceři, dá (pro tu chvíli) přednost Stelle, vyřeší tím svůj vnitřní boj a předvede, jak by vypadala kosmonautika v lidštějším, ženském provedení. Paradoxem je, že kdyby snad chtěl nějaký mužský šovinista natočit film zpochybňující účast emocionálně labilních matek ve vesmírných misích, mohl by použít navlas stejnou pasáž, snad jen s jedním malým dětským zakašláním navrch. To je ale jen trochu zlomyslná poznámka k vizuálně pozoruhodnému dílu, které nepochybně promlouvá k podstatným otázkám této doby. A navíc má i významný dokumentární přesah, neboť příprava kosmonautů se natáčela přímo v ruském Hvězdném městečku a na kosmodromu Bajkonur. Kdo ví, možná tam opravdu chodí i ta kouzelná babička a vzpomíná na Valentinu Těreškovovou...