RECENZE: Král Oidipús – proč? Fričovo pojetí klasiky je nudné a chladné

Podobně jako při uvedení Goethova Fausta, i v případě jeho nejnovější inscenace, Sofoklova Krále Oidipa, ovšem vystává kardinální otázka: proč si vybral právě tento titul? Co chtěl jeho nastudováním „tady a teď“ vlastně říct?

Frič notoricky známý příběh o vladaři, který pátrá po důvodu mizérie své země, aniž ví, že viníkem je on sám (a který se vzpouzí osudu, jenž mu byl bohy určen – v čemž právě tkví jeho největší „charakterová“ vada), vsazuje do současných kulis. Úvodní scénu, v níž titulní hrdina promlouvá ke svému lidu, umisťuje do vatikánského prostředí: důstojný Oidipús (Pavel Batěk) má na sobě bílou papežskou sutanu, Diův kněz (David Prachař) působí jako kluzce diplomatický kardinál, Kreón (Igor Orozovič), vládcův švagr, který mu přináší zprávu z věštírny v Delfách, jako současný výkonný politik – premiér. 

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Člověka maně napadne, nejde-li tu o aluzi na současný domácí mocenský trojúhelník, neblaze určující politickou (ideologickou) agendu země, Zeman–Duka–Babiš... Po vytažení opony se ale přeneseme do kriminalistického prostředí policejní kriminálky: jsme v otevřeném prostoru osvětlovaném bateriemi reflektorů, ve kterém probíhá vyšetřování vraždy Oidipova předchůdce Láia, v prostředí, v němž nakonec z obří tiskárny vyjede usvědčující fotografie toho, kdo Láia zabil – Oidipa. Oidipús je tedy pochopitelně také šéfem oné mordparty...

Rastr, který Frič vymyslel, se ale brzy vyčerpá a dále se s ním nějak důmyslněji nepracuje. Stává se z něj izolovaný nápad – podobně jako z toho, který byl předveden v úvodu. A uvedeným způsobem běží inscenace i dál. Nápad, třeba vizuálně přitažlivý, střídá nápad – jenže se nepropojují, nebudují nějaký promyšlený, významotvorný celek. Proč se nad scénou občas houpá obří kadidelnice? Proč vedle Oidipovy chotě Iokasté (Jana Stryková) hrají herečky i věštce Teieresia, korintského posla a Láiova pastýře (a proč všechny mají na sobě jednotný ostře žlutý kostým)? Či proč někteří členové Oidipova vyšetřovacího týmu k divákům občas promlouvají formou zcizujících „poznámek pod čarou“, odborně komentujících Sofoklovu hru? Těžko s určitostí říct. Někdy také Frič přidá jednoduchý studentský vtípek (například Teiresiás jako šmírácký senilní herecký bard, který potřebuje nápovědu), ty ale v „majestátním“ prostoru „zlaté kapličky“ vyznívají spíš jen trapně.

Výsledkem Fričova pojetí-nepojetí je nuda a chlad. Inscenace „má těžký zadek“, nedokáže diváky vtáhnout. Nejlépe režisérovi vychází závěrečný obraz: po Oidipově rozhodnutí zbavit se zraku probíhá dění na scéně po delší dobu ve tmě a poté, co Oidipús odchází do vyhnanství, sledujeme, jak šplhá do obrovského zavěšeného světelného kotouče, v němž se schoulí do „prenatálního“ klubíčka. Jde o efektní obraz, který má i metaforický potenciál. Sotva ale nakonec můžeme říct: Konec dobrý, všechno dobré.