O inscenování her či dramatizovaných próz nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinekové není v České republice nouze, nejnověji tuto extravagantní rakouskou autorku prezentují v dramaturgicky nekonvenčním A studiu Rubín. Režisér Ondřej Škrabal tu s herečkami Gabrielou Míčovou a Lucií Roznětínskou nastudoval Královnu duchů, která má v písemné podobě tvar „tekoucího“, spíš monologického textu.
RECENZE: Život podle Jonesových. Dvojitá nálož Jonesových není vůbec na škodu |
Zesnulá herečka v něm svérázným způsobem účtuje se svou kariérou, smyslem herectví i fungováním umělce v totalitním režimu. Dílo je inspirováno osudem významné členky vídeňského Burgtheatru Pauly Wesselyové, která si sice za války zadala s fašismem v propagandistických filmech, na druhou stranu ukrývala dvě židovské rodiny. Královna duchů by měla být též pandánem ke slavné Goethově básni Král duchů, v níž nemocný synek v otcově náručí při jízdě nocí vidí a slyší přízrak, který ho k sobě láká, jde o horečnatou vizi, jejíž vypjaté finále přivodí smrt dítěte (nesvíral je otec příliš pevně?). Má tedy herečka anebo umělkyně vůbec v interpretaci Jelinekové tak magickou až zničující moc pro své vnímatele? Nejednoznačně interpretovatelný text si lze přečíst v časopise Svět a divadlo (2005/1). Obávám se ovšem, že ani po případném studiu tohoto dílka nebude divák z inscenace v Rubínu příliš moudrý.
Královna duchů
Gabriela Míčová a Lucie Roznětínská jsou výborné herečky a svou pověst potvrzují. Oplývají charismatem, Míčová ho koření ironizujícím odstupem, Roznětínská smyslnou důrazností. Obě skvěle pointují repliky, dobře zpívají, jsou sehrané. Text je v Škrabalově inscenaci redukován, ale také rozšířen o slovácký folklor či bizarní pokusy o anekdoty, přesněji řečeno o jejich nedořečené rozehrávky. Ta stopa z moravského Slovácka patrně souvisí s autorčinými rodinnými kořeny, které tam sahají, o tom je ovšem informovaný málokdo a z inscenace jak takové to nevyplývá. Politické ostří z předlohy bylo vymýceno, i když se na černou stěnu sklepního divadélka promítají rozostřené smyčky ze starých filmů, na nichž lze vystopovat výskyt „hnědého moru“ ve čtyřicátých letech minulého století (možná v nich vystupuje i Paula Wesselyová).
V úvodu je divák znejistěn poměrně dlouhou promluvou hereček z šatny s otevřenými dveřmi (tedy interpretky nevidí), což může připomenout schválnosti tvůrců typu Andyho Warhola či Yoko Ono. Posléze však herečky přece jen přicházejí na jeviště oblečené za slovácké šohaje, doplněné ovšem modrými stužkami s nápisem Ikea. Dají k lepšímu zpomalenou verzi jedné pijácké písně, unisono ji interpretují bezchybně synchronně. Po verbálních hrátkách se zhruba ve třetině inscenace vzájemně vysvléknou do tmavošedého trikotu, přidají k němu sukně. Další repliky či dialogy (v nastolení interakce mezi protagonistkami je Škrabalova inscenace vlastně nejpřínosnější) servírují s občasným obohacením cvičebně-tanečními prostocviky. Také rozšiřují pole své působnosti do publika a kontakt s diváky – slovní i dotykový – není realizován jen s první řadou. Téma hereckého osudu či zneužitelnost této profese prosvítá jevištními akcemi nesměle, dalo by se snad říci neprvoplánově. Ve finále se na jeviště ze dveří šatny vyvalí kvantum nejrůznějších textilií, herečky je pak při další deklamaci uklízejí.
Obdiv k protagonistkám nemůže zastřít dojem chaosu bez jednoticí linie. Ani úryvky z duchaplných úvah v programovém letáku (Jazyk je fašistický od Rolanda Barthese a Lid a jeho úloha z pera či počítače Petra Fidelia) s předvedenou produkcí nekorespondují.
Elfriede Jelineková: Královna duchů Přeložila: Barbora Schnelle Režie: Ondřej Škrabal Scénografie: Ivana Kanhäuser Hudba: Luboš Svoboda Dramaturgie: Dagmar Radová A studio Rubín, Praha, premiéra 27. 1. |
