Úterý 26. října 2021, svátek má Erik
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Křeč režimu jako happening. Dokument Konec věčných časů je přesnou připomínkou

Kultura

  5:00
Hodinový snímek České televize Konec věčných časů si právem nárokuje podtitul dokumentární kabaret. V chronologii od ledna do listopadu roku 1989 totiž mapuje protikomunistické akce nezávislých iniciativ a jednotlivců a je to výmluvná přehlídka s příslušně absurdními až tragikomickými reakcemi režimu, který to sice měl spočítané, ale pořád se držel.

Zhanobení zločincovo. Pomník Klementa Gottwalda v Českých Budějovicích v roce 1989. foto: ČESKÁ TELEVIZE

Protestní akce se navlékají jako korálky a celé to vyhlíží jako jedinečná zábava, velkolepý happening, ale pamětníci dobře vědí, že až tak k popukání to nebylo. Pocit bezmoci se stále stupňoval a režim, i když zesláblý, měl stále všechnu moc v rukou a neváhal ji použít. A přesně tuto dvojlomnou atmosféru se dokumentu podařilo skvěle vyjádřit.

Autorka námětu Eva Langšádlová při přípravě několikadílného seriálu o Vinohradském divadle prohledávala archiv České televize a když se dostala k materiálům spojeným s StB, narazila na výslech matky Stanislava Devátého. Ta byla estébáky vyvedená z vlaku, kterým přijížděla do Československa z Vídně, a perlustrována kvůli převozu literatury. Paní Devátá se před vyšetřovatelem ani trochu nerozklepala, dokonce ani neztratila humor a s líčenou naivitou glosuje knihy vytažené z krabice od pracího prášku. Materiál byl součástí větších podkladů, které natáčela StB a předala je Československé televizi. Z nich pak televize natočila na pokyn estébáků denunciační materiál s názvem Říkají si nezávislí, který se ještě stihl odvysílat na podzim roku 1989.

Znovuobjevení výslechu Boženy Deváté autorku přivedlo k nápadu zmapovat dění roku 1989 v méně známých dílčích protestech a akcích, které často reagovaly na politickou situaci absurdním humorem, drobnou, ale perfektně promyšlenou „záškodničinou“, která mocipánům brnkala na nervy a vlastně je znejisťovala, kromě jiného totiž zcela postrádali smysl pro humor. Nebo šlo o protesty vyplývající z prostého požadavku dodržování lidských práv.

Reakce byly samozřejmě represivní, i pamětníci budou možná znovu překvapení, co bylo závadné a nežádoucí. Jak se čas nachyloval, největší mantrou režimu se stalo porušování veřejného pořádku antisocialistickými živly. Tím se stal každý, kdo kritizoval, ať šlo o vážné věci, jako třeba smog dusící česká města, nebo o tragikomické detaily jako nedostatek dámských vložek. O protestech byli estébáci často informováni předem, jindy je z jejich hlášení patrný i údiv nad provedenou akcí. Langšádlová musela také projít denní svodky StB za rok 1989, což bylo zjevně fantasmagorické čtení, zpráva o horečnaté snaze udržet moc za každou cenu. V dokumentu jsou svodky citované (čte je Oldřich Kaiser) a strukturují ho. Jsou tu stížnosti na stržení třepetalek, pikantní je recitace rozdělovníků svodek zahrnující Jakeše, Indru, Husáka, Hegenbarta a další papaláše.

Souvislý proud protestů

V dokumentu jsou rovněž dobře použité vybrané části oficiálního zpravodajství Československé televize, které jsou také jedinečnými ukázkami bídáctví a snaživosti tehdejších televizních novinářů a hlasatelů, kteří s procítěným odporem a rozhořčením popisovali řádění antisocialistických živlů. Podoba zpráv představuje také kabaret sám pro sebe, třeba tři hlavní události byly, že do ČSSR přijel Hans-Dietrich Genscher a laoský prezident a že Karel Gott oslavil narozeniny. Mladý rozechvělý chlapec s mikrofonem se přibližuje i k Miloušovi Jakešovi a táže se ho, zda byl spokojen s průběhem 1. máje 1989. Byl, i když o kus vedle mlátili esenbáci protestující s transparenty za svobodu politickým vězňům. V dokumentu je zařazený i hrubý, nesestříhaný materiál natočený pro zpravodajství, který rovněž skrývá různé perly. Ze všeho doslova tryská snaha režimu udržet status quo a hlavně chiméru, že se nic neděje a všichni nadšeně budují socialismus.

Svědectví o souvislém proudu protestů nyní zpětně dokazuje, že občanská společnost už byla poměrně emancipovaná a že takzvaná šedá zóna byla velice rezistentní a aktivní, stále více také docházelo k jejímu sbližování s „čistými“ disidenty.

Když v lednu 1989 na Václavském náměstí „živly vyvolávaly antisocialistické nálady“, bylo jich podle televize samozřejmě jen pár, jak nám se zarmouceným výrazem na obrazovce sdělil Oldřich Vejvoda a následovala anketa s nepomýlenými – soudružka květinářka si v ní postěžovala, že jí demonstranti maří kšefty, soudružka referentka viděla, že mladí opakují hesla, kterým nerozumí... Pro rádobyobjektivitu tam mohl promluvil mládenec, který soudil, že prostestujícím o něco jde a že s nimi nemá takto zacházet.

Vlak ale už jel dál, následovala například demonstrace proti plánovanému obchvatu, který měl vést Stromovkou, vylepení výzev na turistických cestách, „zhanobení“ pomníku Klementa Gottwalda v Českých Budějovicích nápisy „USSR is dead“ a dalšími. Vynalézavá pak byla Společnost pro veselejší současnost, ať už šlo o její běhání třídou Politických vězňů či známý happening, kdy si členové sdružení na hlavy nasadili půlky melounů a s okurkami v rukou předváděli zásah proti demonstrantům. Zakladatelka sdružení, herečka Barbora Štěpánová, připomíná, jak byly policejní zásahy ohavné a brutální. „Řekli jsme si tedy, že si uděláme demonstraci sami a sami si ji taky rozeženeme,“ dodává. 

To vše pochopitelně StB do detailu zaznamenala a popis akce je rovněž něco jako bezděčné humory. Další kouzelnou akcí bylo zhanobení stokorunových bankovek s Klementem Gottwaldem; byl mu přimalován hitlerovský knírek a patka nebo Stalinův knír a připsány charakteristiky: vrah či stalinista. I to StB vyšetřovala a ani pár dní před 17. listopadem si soudruzi nepřipouštěli, že by měli jít od válu. Ve dnech 14. – 18. listopadu se totiž v Praze konalo setkání delegací StB a KGB a 17. 11. se uzavírala smlouva o spolupráci na léta 1990–91. V plánu bylo, že po uzavření smlouvy si sovětští soudruzi prohlédnou Prahu a nakoupí v obchodním domě Máj. Svodka končí lakonickým konstatováním, že prohlídku a nakupování se vzhledem k bezpečnostní situaci nepodařilo zajistit...

Langšádlové dokument je přesnou připomínkou minulé doby a je také nekompromisní odpovědí na názory třetiny obyvatel ČR, kteří si myslejí, že za komunistů bylo lépe. Ti všichni by v minulosti ani nestačili otevřít ústa a už by dostali pendrekem.

KONEC VĚČNÝCH ČASŮ

Námět a dramaturgie: Eva Langšádlová

Scénář: Pavel Žáček,

Režie: Mojmír Kučera

ČT 2, premiéra 12. 11. ve 21 hod.

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Mohlo by vás zajímat