Úterý 16. dubna 2024, svátek má Irena
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Krvavá svatba. Drama o sváru citu a rozumu

Kultura

  6:00
PRAHA - Lorkova Krvavá svatba patří k nejbásnivějším hrám světového repertoáru. Tentokrát po ní sáhl režijní tandem SKUTR a v Národním divadle jej inscenoval v obrazivém tvaru a výrazné pohybové stylizaci.

Inscenace Krvavá svatba. foto: Národní divadlo. Martin Špelda.

Vypjaté drama o touze a nezvladatelné vášni a také o konfliktu citu a rozumu je prakticky jediným básníkovým textem, který se pravidelně vrací na naše jeviště. Léta se také hraje ve starším překladu Vladimíra Mikeše, který byl použit i nyní. SKUTR od počátku zdůrazňují metaforickou podobu příběhu, děj až přespříliš dotvářejí symboly, asociacemi, pohybovými kreacemi, hudbou a zpěvem a místy se tvar těmito vsuvkami až zahlcuje. Text je ale sám o sobě básnivý dost a toto přepoetizování jej rozbíjí, ba i znejasňuje. Od první pronesené věty ve vzduchu visí budoucí tragédie, vše k ní fatálně směřuje a vyjevuje se z mnoha náznaků – z replik, gest, rytmu. Motiv nože, který zbytečně zabíjí, se stále vynořuje, muži tyto své zbraně stále vytahují a brousí.

Inscenace Krvavá svatba.
Inscenace Krvavá svatba.

Režie svět rozděluje na ženskou a mužskou část, ženy jsou doma (zde štrikují) a trpně přijímají svůj osud, musejí vždy zapomenout, co se událo, předstírat, žít cizí život. Zatímco muži ovšem rozhodují, vyžívají se v rodových mstách, podléhají emocím, jsou plni sobectví. Oba světy se spojí, ale v závěru zase zůstávají oddělené, ženy se společně semknou, ale nic jiného už nezvládnou, odevzdaně se vracejí k svým pracím. První obraz zastihuje ženy s klubky a pletením a v očekávání, chystá se svatba. Simona Rybáková je oblékla do žluté, je to barva vyprahlé půdy, pálícího slunce, které city vyostřuje a zbavuje lidi rozumu.

Jeviště Stavovského divadla je vykryté vysokými zdmi, na nichž spatřujeme archetypální (možná biblickou) krajinu, v druhé části, kdy tragédie vrcholí, se vše promění v bezvýchodný prostor připomínající kobku ze železných plátů, v něm se tyčí podivné nástroje jako železný drtič, cirkulárka. Orchestřiště je místem, kde se vraždí a kde zůstávají ležet mrtví muži s měsíčky jablek na vyhaslých očích. Nad vším září studené světlo luny, která je ovšem přítomná i v personifikované podobě jako zlá sudička (Soňa Červená), která si své oběti značí a kreslí mužům na hruď červené kříže. Červená ztvárňuje i připsanou postavu zemřelé Nevěstiny matky, která dění němě přihlíží.

Od folkloru k Madonně

Folklór se mísí s avantgardou v Krvavé svatbě na prknech Stavovského divadla

Režijní duo SKUTR zjevně chtělo akcentovat obecnou baladičnost příběhu, nabídnout podobenství o životě a jeho protipólu, smrti. Chtěli se vyhnout umělému vytváření španělského prostředí, ale nevzdali se ho úplně. Zůstalo přítomné v několika španělských rytmech, které výrazně přebíjí slovenský folklor, a nechybí ani italské šlágry ze San Rema 60. let, které obsedantně interpretuje Smrt v podání Saši Rašilova. A zaslechneme i Madonnin hit Like a Virgin. Celkově je tenhle pelmel značně iritující a rozhodně méně by bylo více. Tohle Španělsko na slovenský způsob je místy dost přepjaté. To platí i pro stylizované zápasy a odfrkávání po koňském způsobu jako výraz neukočírovaných vášní.

Na druhé straně je tu řada poetických scén, působivě vychází dialog Nevěsty (Pavla Štorková) se Služkou (Pavla Beretová) před svatbou, který má v sobě mrazivé napětí a tušení věcí příštích. To platí i pro následné setkání Nevěsty s Leonardem (Filip Kaňkovský). Jiná řešení dobře fungují i díky výtvarným nápadům, například svatební závoj je opakovaně použit jako výmluvný symbol, a to i ve scéně, kdy se Ženich (Patrik Děrgel) a Leonardo zabíjejí.

Rezignaci s ironickým podtónem vnáší postava Otce nevěsty v podání Davida Prachaře. Matku hraje Taťjana Medvecká v měkčí poloze, je víc zranitelná než nenávistná. SKUTR uchopil Krvavou svatbu po svém jako syntetický tvar, kterému dominuje pohybové ztvárnění a hudba. Částečně ale tak rezignoval na důslednější rozehrání situací a vnitřní svět postav, jejich náhlá a absolutní vzpoura pak zůstává poněkud nevysvětlená.

Federico García Lorca: Krvavá svatba

Překlad: Vladimír Mikeš

Režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)

Scéna: Jakub Kopecký,

Kostýmy: Simona Rybáková, Hudba: Petr Kaláb

Národní divadlo, premiéra 16. 3.