Pondělí 25. října 2021, svátek má Beáta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Kundera v nejlepší formě. Slavnost bezvýznamnosti je brilantní finále spisovatelova díla

Kultura

  5:00
PRAHA - Neuvěřitelné se stalo skutkem. Milan Kundera svolil k vydání další své knihy v češtině. V roce, kdy je mu jednadevadesát. Jde o jeho poslední titul, stostránkový román Slavnost bezvýznamnosti.

Milan Kundera foto: ČTKČeská pozice

Kniha, napsaná francouzsky, vyšla poprvé před sedmi lety v italštině. Do češtiny ji nyní převedla Anna Kareninová. Skvělá volba. Kareninová, posílena mnohaletou zkušeností s tlumočením Célina a Pounda, jedněch z nejnáročnějších spisovatelů dvacátého století, je překladatelka s maximální odpovědností: jak ke konkrétnímu slovu, tak k autorské specifice. S Kunderou to ale neměla vůbec snadné: verze, kterou autor pustil do tisku, je prý až desátá v řadě. Zřejmě mu na finále jeho díla záleží. Není divu: Slavnost bezvýznamnosti je bez nadsázky jedna z nejlepších věcí, které kdy autor napsal.

Zbaven občanství. Milan Kundera v roce 1979, čtyři roky po své emigraci do...
Milan Kundera

Prostatik Kalinin

Nástup je poněkud matoucí. Několik letmých obrazů, banálních situací, které spolu navenek vůbec nesouvisejí a které mají za cíl uvést na scénu hlavní postavy. Jsou nejspíš čtyři, čtyři různé mužské typy: Alain, Charles, Ramon a Kaliban. Jeden uvažuje o erotickém potenciálu odhaleného ženského pupíku. Druhého nebaví stát frontu na Chagallovy obrazy. Třetí se rozhodne mystifikovat ohledně vlastní smrtelné nemoci. A čtvrtým je zneuznaný herec se shakespearovskou přezdívkou. Každý z nich rád hraje, všichni se přetvařují a mystifikují; jeden dokonce zvažuje, že by napsal hru pro loutkové divadlo. Mají i nemají se v lásce; v řeči i jednání jim bublá jednak absurdita, jednak ironie. Trochu se urážejí, trochu urážejí druhé. Takže jsou i nejsou spolu; kují sice plán na velkou slavnost, ale zároveň se dojímají nad vlastní osamělostí a nicotou. Prostě komika tragického kořene. Absurdní drama s existencialistickým podložím. Samozřejmě prokládané úvahovými odstavci: jak je to s krásou žen, jakou sílu má pádný bonmot a jakou mlčení, kdo je to „omlouvač“, jaká je „hodnota bezvýznamnosti“ atd.

Čtenář má chvíli velmi osvěžující pocit: tohle je přece styl známý od pozdního Flauberta, od Jarryho, Viana, Queneaua, anebo Patrika Ouředníka, třeba v knize Konec světa se prý nekonal. Pobavené spekulace, matení čtenáře, divadlo, kde hraje každý, ale nikdo nezná všechny role. Jako by se Kundera vracel ke svým avantgardním kořenům, k osvěživé síle imaginace, ke svému juvenilnímu okouzlení surrealismem, Nezvalem, Vančurou. Ostatně i na dalších stránkách se konají návraty, tentokrát motivické: například soudruh Kalinin. Zatímco v devětačtyřicátém mu Kundera věnoval v Kulturní politice obdivnou glosu „Kalininovo poučení“, teď ho nechává vymáchat ve vlastní nicotnosti, malosti a úzkostech. Doslova vymáchat: Kalininův šéf Stalin si totiž v jedné příběhové lince dává záležet, aby jistou anekdotu vyprávěl svým kumpánům vždycky tak dlouho, než se nebohý prostatik Kalinin pomočí. Močení si nakonec užije i on: ve finální scéně vletí ze záhrobí do Kunderovy fikce a pokropí jistý pomník. Aby bylo jasno, že on žije věčně, že rozhodně není žádný kus kamene.

Dobrá nálada!

Tedy kritika. Kritika konkrétních reprezentantů lidského plemene i jejich společných dějin, hlavně dvacátého století. Portrét člověka jako loutky a historie světa jako pimprlového divadla. Je to sranda, je to k pláči? A je to pravda, nebo lež? Co když tahle mystifikace nemystifikuje, ale předvádí syrovou skutečnost? Co když jsme včerejšek, dřívější stránku knihy nečetli pozorně, anebo rovnou zapomněli? Tak nám ji Kundera připomene: zopakuje doslovně celý odstavec. I tohle patří do dějin: postupující kolektivní amnézie. I tohle už ale od Kundery známe. Stejně jako strukturování devadesátistránkové prózy do sedmi částí. Protože sedm je hříchů i ctností, sedm je dnů v týdnu, sedmero je krkavců v pohádce Boženy Němcové, sedmičku má jako šťastné číslo za svým jménem vyšitou James Bond. A protože se sedmičkou se v křesťanské tradici rýmuje trojka, sází Kundera ve svém posledním textu i na ni: nechává titul knihy zaznít ještě v názvu posledního, sedmého dílu románu a potřetí pak v názvu finální podkapitoly. Navzdory veškeré hravosti a nevázanosti textu, jeho okázalé vnějškové banalitě, je to jasná zpráva.

Kaliban mluví v příběhu smyšlenou pakistánštinou. A druzí mu samozřejmě nerozumějí. Taky Alain si vede svou: skrze řeč se snaží vytvarovat a pochopit svou neslitovnou matku, která ho nechtěla nejen vychovat, ale ani počít. Řeč by tu ráda zaplnila existenciální prázdno, ale ve výsledku obnažuje brutální ztrácení: sebe, druhého i světa. Trochu na způsob Becketta nebo Ioneska: Ramon má totiž teorii o „rozhlednách, které stojí každá v jiném bodě Historie a ze kterých spolu lidé mluví, aniž se mohou pochopit“. Lék proti nedorozumění a ztrácení je tím pádem jediný možný: oslavit bezvýznamnost chvíle. Ztřeštěností a karnevalovým blbnutím rozpustit pocit bezvýznamnosti slov i lidského života. Kus dál v textu Ramon doslovuje: „Dobrá nálada! O to jde a o nic jiného!“

Jenže Kundera je důslednější analytik: vystavuje poslední účet. Svět nelze předělat, s realitou člověk nehne. A nepomůže ani fakt, že ji nebude brát vážně, že se jí vysměje, že si dopřeje krátkodobou slast na její vrub. Doba je totiž fatálně unavená: smíchem i zapomněním. Zbyly nuda a strach. V aktuálním kruhu dějinného vývoje je už „žertování nebezpečné“.

Jestli to má ještě smysl...

Pod slupkou veselí tak není nic jiného než tvrdé a neoblomné jádro úzkosti. Přes Alainovu matku-misantropku vlastně autor přitakává markýzovi de Sade: Rousseau se spletl, člověk je nenapravitelně zkažený a zlý. Odsouzený k sebezáhubě, bez šance; protože lidé „jsou nádherně voditelní“. Alaina vodí celý život jeho ztracená matka. A obnažený ženský pupík z úvodní kapitoly je nakonec symbolický dvojnásobně: tady to začalo pupeční šňůrou, tady to končí bilancí všech lidských ztrát a proher. Slavnost bezvýznamnosti je sice ukrutně zábavná, ale taky pořádně temná kniha. Brilantní finále Kunderova díla. Pokud by nenapsal nic jiného, i tenhle kus by mu zajistil důstojné místo ve světové literatuře. Navzdory pochybám, které čteme v románu mezi řádky, jestli to všechno ještě vůbec má nějaký smysl...

MILAN KUNDERA: SLAVNOST BEZVÝZNAMNOSTI

Překlad: Anna Kareninová

Doslov: Sylvie Richterová

Atlantis, Brno 2020, 120 stran

Autor:

Syndrom Petra Pana. Proč někteří muži nikdy nedospějí a žijí jako paraziti

Premium V každém chlapovi zůstává kousek kluka, ale musí to být právě jen ten kousek. Pokud muž nechce vyrůst a převzít...

Čína má Evropu v hrsti, za pár týdnů dojde hořčík. Auto bez něj nevyrobíte

Premium Vše nasvědčuje, že současná čipová krize v automobilovém průmyslu je jen zahřívacím kolem před tím, co se na Evropu...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat