RECENZE: Kundera v nejlepší formě. Slavnost bezvýznamnosti je brilantní finále spisovatelova díla

Kniha, napsaná francouzsky, vyšla poprvé před sedmi lety v italštině. Do češtiny ji nyní převedla Anna Kareninová. Skvělá volba. Kareninová, posílena mnohaletou zkušeností s tlumočením Célina a Pounda, jedněch z nejnáročnějších spisovatelů dvacátého století, je překladatelka s maximální odpovědností: jak ke konkrétnímu slovu, tak k autorské specifice. S Kunderou to ale neměla vůbec snadné: verze, kterou autor pustil do tisku, je prý až desátá v řadě. Zřejmě mu na finále jeho díla záleží. Není divu: Slavnost bezvýznamnosti je bez nadsázky jedna z nejlepších věcí, které kdy autor napsal.

Prostatik Kalinin

Nástup je poněkud matoucí. Několik letmých obrazů, banálních situací, které spolu navenek vůbec nesouvisejí a které mají za cíl uvést na scénu hlavní postavy. Jsou nejspíš čtyři, čtyři různé mužské typy: Alain, Charles, Ramon a Kaliban. Jeden uvažuje o erotickém potenciálu odhaleného ženského pupíku. Druhého nebaví stát frontu na Chagallovy obrazy. Třetí se rozhodne mystifikovat ohledně vlastní smrtelné nemoci. A čtvrtým je zneuznaný herec se shakespearovskou přezdívkou. Každý z nich rád hraje, všichni se přetvařují a mystifikují; jeden dokonce zvažuje, že by napsal hru pro loutkové divadlo. Mají i nemají se v lásce; v řeči i jednání jim bublá jednak absurdita, jednak ironie. Trochu se urážejí, trochu urážejí druhé. Takže jsou i nejsou spolu; kují sice plán na velkou slavnost, ale zároveň se dojímají nad vlastní osamělostí a nicotou. Prostě komika tragického kořene. Absurdní drama s existencialistickým podložím. Samozřejmě prokládané úvahovými odstavci: jak je to s krásou žen, jakou sílu má pádný bonmot a jakou mlčení, kdo je to „omlouvač“, jaká je „hodnota bezvýznamnosti“ atd.

Čtenář má chvíli velmi osvěžující pocit: tohle je přece styl známý od pozdního Flauberta, od Jarryho, Viana, Queneaua, anebo Patrika Ouředníka, třeba v knize Konec světa se prý nekonal. Pobavené spekulace, matení čtenáře, divadlo, kde hraje každý, ale nikdo nezná všechny role. Jako by se Kundera vracel ke svým avantgardním kořenům, k osvěživé síle imaginace, ke svému juvenilnímu okouzlení surrealismem, Nezvalem, Vančurou. Ostatně i na dalších stránkách se konají návraty, tentokrát motivické: například soudruh Kalinin. Zatímco v devětačtyřicátém mu Kundera věnoval v Kulturní politice obdivnou glosu „Kalininovo poučení“, teď ho nechává vymáchat ve vlastní nicotnosti, malosti a úzkostech. Doslova vymáchat: Kalininův šéf Stalin si totiž v jedné příběhové lince dává záležet, aby jistou anekdotu vyprávěl svým kumpánům vždycky tak dlouho, než se nebohý prostatik Kalinin pomočí. Močení si nakonec užije i on: ve finální scéně vletí ze záhrobí do Kunderovy fikce a pokropí jistý pomník. Aby bylo jasno, že on žije věčně, že rozhodně není žádný kus kamene.

Dobrá nálada!

Tedy kritika. Kritika konkrétních reprezentantů lidského plemene i jejich společných dějin, hlavně dvacátého století. Portrét člověka jako loutky a historie světa jako pimprlového divadla. Je to sranda, je to k pláči? A je to pravda, nebo lež? Co když tahle mystifikace nemystifikuje, ale předvádí syrovou skutečnost? Co když jsme včerejšek, dřívější stránku knihy nečetli pozorně, anebo rovnou zapomněli? Tak nám ji Kundera připomene: zopakuje doslovně celý odstavec. I tohle patří do dějin: postupující kolektivní amnézie. I tohle už ale od Kundery známe. Stejně jako strukturování devadesátistránkové prózy do sedmi částí. Protože sedm je hříchů i ctností, sedm je dnů v týdnu, sedmero je krkavců v pohádce Boženy Němcové, sedmičku má jako šťastné číslo za svým jménem vyšitou James Bond. A protože se sedmičkou se v křesťanské tradici rýmuje trojka, sází Kundera ve svém posledním textu i na ni: nechává titul knihy zaznít ještě v názvu posledního, sedmého dílu románu a potřetí pak v názvu finální podkapitoly. Navzdory veškeré hravosti a nevázanosti textu, jeho okázalé vnějškové banalitě, je to jasná zpráva.

Kaliban mluví v příběhu smyšlenou pakistánštinou. A druzí mu samozřejmě nerozumějí. Taky Alain si vede svou: skrze řeč se snaží vytvarovat a pochopit svou neslitovnou matku, která ho nechtěla nejen vychovat, ale ani počít. Řeč by tu ráda zaplnila existenciální prázdno, ale ve výsledku obnažuje brutální ztrácení: sebe, druhého i světa. Trochu na způsob Becketta nebo Ioneska: Ramon má totiž teorii o „rozhlednách, které stojí každá v jiném bodě Historie a ze kterých spolu lidé mluví, aniž se mohou pochopit“. Lék proti nedorozumění a ztrácení je tím pádem jediný možný: oslavit bezvýznamnost chvíle. Ztřeštěností a karnevalovým blbnutím rozpustit pocit bezvýznamnosti slov i lidského života. Kus dál v textu Ramon doslovuje: „Dobrá nálada! O to jde a o nic jiného!“

Jenže Kundera je důslednější analytik: vystavuje poslední účet. Svět nelze předělat, s realitou člověk nehne. A nepomůže ani fakt, že ji nebude brát vážně, že se jí vysměje, že si dopřeje krátkodobou slast na její vrub. Doba je totiž fatálně unavená: smíchem i zapomněním. Zbyly nuda a strach. V aktuálním kruhu dějinného vývoje je už „žertování nebezpečné“.

Jestli to má ještě smysl...

Pod slupkou veselí tak není nic jiného než tvrdé a neoblomné jádro úzkosti. Přes Alainovu matku-misantropku vlastně autor přitakává markýzovi de Sade: Rousseau se spletl, člověk je nenapravitelně zkažený a zlý. Odsouzený k sebezáhubě, bez šance; protože lidé „jsou nádherně voditelní“. Alaina vodí celý život jeho ztracená matka. A obnažený ženský pupík z úvodní kapitoly je nakonec symbolický dvojnásobně: tady to začalo pupeční šňůrou, tady to končí bilancí všech lidských ztrát a proher. Slavnost bezvýznamnosti je sice ukrutně zábavná, ale taky pořádně temná kniha. Brilantní finále Kunderova díla. Pokud by nenapsal nic jiného, i tenhle kus by mu zajistil důstojné místo ve světové literatuře. Navzdory pochybám, které čteme v románu mezi řádky, jestli to všechno ještě vůbec má nějaký smysl...