RECENZE: Malé ženy jsou útulná feministická pohádka svázaná knižní předlohou

Dle počtu filmových adaptací se zdá, že nejslavnější dílo Louisy May Alcottové Malé ženy patří k příběhům, které chce každá generace vyprávět stále znovu. Ta nynější si čtvrtstoletí po verzi Gillian Armstrongové s hvězdným obsazením v čele s Winonou Ryderovou může dopřát rovnou dvě. Tři roky starou minisérii BBC a nyní také americkou filmovou verzi, která jako v pořadí osmý, předposlední snímek nominovaný na Oscara za nejlepší film dorazila do českých kin.

Ani jedna z nových adaptací se ještě neodvážila oblíbené vyprávění o dospívání čtyř dcer doktora Marche přesunout do jiné doby, než mu předepisuje román, tedy během americké občanské války a po ní. Autorka poslední filmové verze Greta Gerwigová se alespoň rozhodla rozhodit chronologii a střídat první díl knihy zahrnující dospívání s druhým dílem o rané dospělosti. Jejím cílem je idylickou nostalgii pozvednout a zmodernizovat pomocí emancipace postav a kritiky jejich společenských omezení.

Benefituje tím především postava Amy. Kvůli filmům nejméně oblíbenou sestru tu talentovaná Britka Florence Pughová zlidštila v rozumnou, jen zdánlivě povrchní dívku s vlastními uměleckými aspiracemi. Její výkon, který jí přinesl první nominaci na Oscara, ční nad všemi, včetně Meryl Streepové v roli hláškující tety. Hlavní hrdinkou nicméně zůstala v nervně živelném podání Irky Saoirse Ronanové stále Jo a její literární ambice. Pro ni scenáristka i režisérka Gerwigová využila část života samotné Alcottové, ostatně Malé ženy, vydané v letech 1868/9, se považují za semiautobiografický román. Spíš než že by tak dodala svému filmu více života a přesvědčivosti, zvýraznila tím sentimentální charakter předlohy. Ta, stejně jako snímek, totiž dodržuje komerční poučku vyřčenou lhostejným vydavatelem, že pokud má dílo ženské hrdinky, musejí se před koncem vdát nebo zemřít.

I tento proklamovaně feministický film tak končí fantazií, v níž tři sestry naplňují svůj umělecký talent tím, že ho předávají jako učitelky novým generacím dívek a chlapců po boku tří krásných, hodných a chápavých manželů. Louisa May Alcottová se ovšem nikdy nevdala. Jinak samostatná a podnikavá Jo se bouří proti definici ženy jako objektu lásky, bez muže by se ale cítila i se svým psaním osamělá. Proslov dospělé, vyzrálejší Amy o důvodech, proč je pro ženu manželství vždy i ekonomická nabídka, také ztrácí na síle, pokud tu je rychle připravený pro každou sestru dokonalý manžel, vyčkávající, až se dívka vypořádá se svými bláhovými sny nebo charakterovými nedostatky.

Opožděný dárek k Vánocům

Ze tří nápadníků jen soused Laurie (miláček cílového publika Timothée Chalamet) má prostor a povahu, která se nedá shrnout do tří slov. Na úkor čtvrté sestry, Beth, obětavého anděla, v jejíž roli Australanka Eliza Scanlenová zúročila zkušenosti z objevu benátského festivalu Babyteeth, kde umírala s větší energií. Nejstarší sestru hraje Britka Emma Watsonová, vedle zmíněných kolegů působící jen jako příliš krásná dekorace.

Gerwigová svou adaptaci uvozuje citátem Alcottové, že píše radostné příběhy, protože zažila spoustu těžkostí. Její pohledný, zábavný film chce ukázat těžkosti v radostném příběhu. Podobně jako mírně zmatečné přepínání mezi přítomností a sedm let vzdálenou minulostí, v níž dívky vypadají stejně, jen nosí jiné účesy, ani chvályhodná snaha o obohacení obsahu o realitu života žen v USA 19. století nevychází, jak by měla. Na to tu jsou válka, chudoba i vztahy příliš načančané a navoněné, doprovázené medovou klavírní hudbou Alexandra Desplata, tedy zabalené jako dáreček k Vánocům, během nichž film vstoupil v Americe do kin.

Ve svém režijním debutu Lady Bird úspěšná herečka a scenáristka Gerwigová naplnila opakovaný žánr filmu o dospívání životností a dojemností postavy, kterou předvedla komplikovanější, svobodnější a svéráznější, než dospívající dívky ve filmech bývají. V Malých ženách se nechala svázat vnějšími atributy kostýmní romance a předlohou, kterou evidentně nostalgicky miluje.