Andrzej Wajda tento snímek připravoval dvacet let a původně plánoval zachytit delší časové údobí. Život malíře Władysława Strzemińského by totiž opravdu stál za zfilmování celý. Kariéra rodáka z Minsku se původně ubírala úplně jiným než uměleckým směrem – absolvoval vojenskou školu v Petrohradě a do první světové války vstoupil jako ženijní důstojník. V roce 1916 utrpěl devastující zranění (nešlo o útok nepřítele, ale o nehodu), po němž přišel o část ruky i nohy a také částečně oslepl na levé oko.
RECENZE: Příběhy našich životů, kterým budete chtít naslouchat |
Teprve během zotavování, ve svých 22 letech, když se seznámil se svou budoucí manželkou a sochařkou Katarzynou Kobrovou, začal sám tíhnout k umění. Po válce (a po říjnové revoluci) se oba partneři zapojili do uměleckých proudů nového Ruska. O tři roky později ale manželé Rusko opustili a přesídlili na tehdejší polské území. Strzemiński se stal mj. jedním ze zakladatelů Skupiny kubistů, konstruktivistů a suprematistů Blok. Po marné snaze ve Varšavě se mu podařilo založit v Lodži v roce 1931 mezinárodní sbírku moderního umění. V roce 1936 se manželům narodila dcera Nika, brzy nato se ale začal jejich vztah hroutit a válečná bída rozpory jen vyhrotila.
V roce 1945 Strzemiński v Lodži spoluzaložil uměleckou školu, na níž poté učil a pokračoval i ve vlastní tvorbě. Komunistický režim ovšem brzy začal po umělcích nekompromisně vyžadovat dodržování pravidel socialistického realismu. A teprve tady vlastně začíná Wajdův film.
Znepokojivá urputnost
Strzemiński v přesvědčivém podání Bogusława Lindy je muž neobyčejného charismatu, erudice a tvůrčího zápalu. Je si jistý svým přesvědčením, z něhož nehodlá za žádnou cenu ustoupit: umění se nedá zakonzervovat ani svázat žádnou doktrínou, žádný pohled není ten jediný správný. „Každý vidí jinak. Každá volba je dobrá, protože je vaše,“ říká svým studentům.
Jeho postavení zakladatelské osobnosti nového polského umění se zprvu zdá neotřesitelné. Opak je však pravdou: k překvapení všech je Strzemiński v roce 1950 vyhozen ze školy a vyloučen ze svazu výtvarných umělců. Zpočátku si ještě může zachovat tvář – jeho studenti jsou mu věrní a docházejí za ním na neoficiální semináře, někteří jsou ochotni i načerno přepisovat jeho teoretickou práci. Stále může pracovat i na některých uměleckých zakázkách z dřívějška, k obživě mu to však nestačí. A tady systém bez obtíží zatlačí na jeho slabé místo: invalida s vysoce specializovanou profesí prakticky nemá šanci najít zaměstnání. Krátce pracuje jako grafik pro spotřební družstvo, i odtud jej však propustí a jediné další uplatnění najde jako aranžér výloh, což je pro něj jednak ponižující, jednak fatálně fyzicky vysilující. Přesto odmítá kolaborovat s mocí.
Snímek neúprosně vykresluje cynickou hru kočky s myší, kterou se Strzemińským hraje systém – respektive lidé do systému zapojení. Zlomyslní představitelé moci, primitivní spodina (jako úderka, která rozmlátí výstavu Strzemińského studentů), jindy ale kolegové nebo obyčejní občané, kteří jen poslouchají příkazy nebo si prostě nechtějí pálit prsty. Je to kádrovačka, která jej propouští ze zaměstnání, je to ženská za pultem, která jej vyhodí z obchodu, když nemá potravinové lístky, je to prodavač, který mu neprodá barvy, když se neprokáže legitimací svazu umělců.
Wajdův obraz je jednoznačný a srozumitelný, ale nikoliv plakátový. Urputnost jeho hrdiny je vykreslena znepokojivě, s otázkou po tom, co to do všech důsledků znamená střežit si svou integritu. Strzemiński je tvrdý nejen k sobě, ale odmítá si též připustit zodpovědnost za své blízké, jež si systém bere jako rukojmí: ať je to dcera Nika, jež po smrti matky raději odejde do sirotčince, než aby žila s tvrdohlavým a prací pohlceným otcem, nebo studentka, která se do svého učitele zamilovala.
Andrzej Wajda v tomto bolestném portrétu zanechal (nejen) svému národu ještě jeden velmi poctivý a naléhavý vzkaz, nač nezapomenout a co v žádné podobě ne opakovat.
MŽITKY Polsko 2016 Režie: Andrzej Wajda Premiéra 30. 3. |
