RECENZE: Maloměšťáci v Brně. Je v nás cosi sobeckého a egoistického

Dramatický debut Maxima Gorkého, od jehož narození loni uplynulo 150 let, je uváděn také pod titulem Měšťáci. Originál nese i podtitul Scény z domu Bezsemenových. Tento text z počátku století charakterizuje na rozdíl od her Čechovových zřetelná ideologičnost. V tuctu vystupujících figur je to právě dělný, aktivní strojvůdce Nil, který je zhmotnělou předzvěstí revoluce. Buraj však ve své inscenaci nedělá z Gorkého hry okatý manifest ideologie. Naopak vše inscenuje až jako čechovovsky posmutnělý táhnoucí se sled zatmívajících se výjevů, které se skládají do melancholického obrázku lidí vyprázdněných, unuděných a ztracených nejen ve své době, ale zejména v sobě samých. Zřejmě i proto zůstanou po přestávce dva výjevy zcela němé: slov se nedostává, nejsou a nejsou ani třeba.

RECENZE: Jánošík Revisited. Repasování Jánošíka přináší i otazníky

Hlavní postavou Maloměšťáků je otec rodiny Bezsemenov, který pronajímá byty mladým lidem. Všichni se na střídačku scházejí v prostorném honosném salonu prosperujícího domu. V naoko slušné měšťanské domácnosti však vzlínají konflikty a nóbl pokoj se mění v pomyslné předpeklí všech zúčastněných. Svět, který býval kdysi stabilní a v pořádku, už takový není, doba má jiná pravidla, což jasně vysvítá z dialogů i konfliktů v tomto parádním interiéru. A Buraj v promluvách těchto ztracených lidí jemně obtahuje další témata, jako je třeba právě práce, tvořivá lidská činnost, pasivita nebo i hrabivost a chamtivost či fatální nedorozumění mezi generacemi.Celý režisérův koncept jasně určuje už scéna Lenky Jabůrkové. Divák do sálu vchází přes hyperrealistickou repliku dobové jídelny s rudými stěnami, drahým nábytkem a koberci, přes něž dokonce personál natahuje fólii, aby je diváci nepošlapali či nezanesli smetím. Iluze spořádané domácnosti musí být dokonalá! Vše je tady podřízeno divadelnímu naturalismu, jak ve výpravě, tak i v herectví. Tady se kupříkladu servíruje opravdová velká pečená kachna, matce Akulině teče z nosu „skutečná“ krev, všichni jsou oblečení podle dobové módy, prožíváním a mohutnými emocemi se nešetří, až by Stanislavskij zajásal. Tady to vše nápodobou neveselé reality přímo bobtná jako na Repinových obrazech a v obličejích, které tak věrně maloval.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Taková režijní strategie může vypadat staromódně (ostatně o starých pořádcích se tady hraje), díky přesně uchopeným figurám všech zúčastněných ale slaví úspěch. Buraj totiž (a to je na této inscenaci nejzajímavější i nejcennější) demaskuje tyto maloměšťáky prostřednictvím jich samotných. Nekarikuje či nepranýřuje je zvenku, nechá je, aby se na jevišti shodili sami přes hyperbolizované emoce: smutku, nenávisti, lhostejnosti nebo strojeného zájmu. Vlastně si režisér svůj jediný komentář nechává na samotný konec. Nad hlavami účinkujících je blikavě rozkmitaný nápis Maloměšťáci. Nejde nejspíš o titul hry, ale o shrnutí toho, s kým jsme měli více než dvě hodiny tu čest. Už Gorký prohlásil a trefně shrnul, že maloburžoa je člověk, který upřednostnil sám sebe. A vzepjatého individualismu či nihilismu si tady užijete dosyta ve všech hereckých rukopisech.

I přesto má Burajova inscenace svého nekorunovaného krále. Je jím Cyril Drozda v roli starého Bezsemenova. Tento zuřivý geront, vynucující si lásku a uznání okolí a manipulující se životy svých dětí, je jednou z nejlepších kreací, které tady herec v poslední době vytvořil. Drozda opustil zavedenou polohu, v níž s groteskním odstupem servíruje své role. Jde o hodnověrně strukturovaný realistický výkon, který je jakoby nevybuchlou bombou. Diváka elektrizuje a znejisťuje po celou dobu. Výtečně si s vyhaslou Taťánou poradila Táňa Malíková, až obludně dojemná je Simona Peková jako matka rodiny. Pozoruhodné herectví zámlk a citových cézur nabídne Anna Čonková jako Jelena. Souboru se bez výjimky daří udržet psychologicko-realistické herectví, velké vnitřní emoce, aniž by se uchyloval ke krajnostem a karikatuře. Do záměrně podsvícené, potemnělé inscenace, servírované v až bergmanovském stylu, v první půli opakovaně šumí meluzína, po přestávce je logicky hudební ryk halasnější. Ale to už jsou jen náladotvorné ozdůbky inscenace, která zajímavě a se silným vnitřním zaujetím všech zúčastněných ponejvíce ukazuje jediné. Maloměšťáctví není žádný sociální status, ale zejména cosi egoistického a sobeckého v nás.