Kdybychom sečetli všechna alba, na kterých se Willie Nelson v životě podílel, ještě bychom pěkných pár desítek museli přidat. Třeba oficiálních kompilací a „živáků“ nebo společných projektů s dalšími hudebníky (připomeňme si třeba „superskupinu“ The Highwaymen s dalšími hvězdami Johnnym Cashem, Krisem Kristoffersonem a Waylonem Jenningsem).
Ostatně, Nelson je na scéně už od 50. let, nejprve se živil jako autor písní pro jiné a v roce 1962 sólově debutoval. Od té doby neúnavně zásobuje své fanoušky novými a novými tituly, přičemž není výjimkou, že vydá dvě – často velmi rozdílná – alba během jednoho roku.
Když byl v plné síle mladšího nebo středního věku, ještě se to dalo pochopit. Ale v tomto pro jiného možná smrtícím, pro něj ale zřejmě životodárném tempu jede i po osmdesátce. Od roku 2013, kdy ji oslavil, je aktuální titul First Rose of Spring už desátý. Bůh ví, zda za to může právě ona až chorobná pracovitost, či dobrý kořínek texaského farmáře. Anebo že by „impregnace“ dýmem z marihuany, která je jeho celoživotní blízkou společnicí, přestože jej několikrát přivedla do kriminálu?
Libozvučné nástroje
Nelsonova diskografie se dá rozdělit na dva základní oddíly (někdy v detailech, pravda, vzájemně propojené). Totiž alba v duchu ryzí country a pak nahrávky přesahové, ve kterých se nezaměnitelný zpěvák a kytarista dotkl jiných žánrů. Blízký je mu takzvaný Velký americký zpěvník, tedy populární, často původně muzikálová hudba dvacátých až padesátých let, dnes zahrnovaná mezi jazzové standardy. Z něj vybíral hned na několik alb. Natočil ale také desky více než načichlé blues, reggae nebo rockem, experimentoval dokonce ve spolupráci s rapery.
Až na píseň Yesterday When I Was Young, původně od francouzského šansoniéra Charlese Aznavoura (a u nás dobře známou s textem Zdeňka Borovce v podání Karla Gotta jako Když jsem já byl tenkrát kluk), jíž v poněkud přislazené, ale díky pěvecké interpretaci věkem nakřáplého zpěváka nesmírně autentické verzi nové album končí, lze považovat First Rose of Spring za desku, která nejvíc potěší především milovníky čisté country.
Ostatně, zcela dominantním souzvukem naprosté většiny písní je pedálová steel kytara (Mike Johnson) a foukací harmonika (Mickey Raphael), tedy nástroje, které vnášejí do hudebního základu medovou libozvučnost i pocit rozlehlých vzdáleností. U nichž je vcelku jedno, překonáváte-li je klasicky, tedy na koni, anebo nějakým modernějším prostředkem.
Ctitele „opravdového“ Willieho Nelsona ovšem kromě stále velmi vemlouvavého zpěvu potěší i jeho kytara. Nezní zde sice tak často jako na starších nahrávkách, ale každý její sólový vstup, byť sebekratší, jako v Don’t Let the Old Man In nebo Stealing Home, prostě zahřeje – už proto, že Nelsonův styl hraní na jeho proslavený otřískaný akustický nástroj zvaný Trigger je rozeznatelný po prvním tónu a každá jeho nová nahrávka jaksi ujišťuje, že je na světě všechno, jak má být. A přidá-li, jako v úvodní titulní písni, ještě typický „mexikánský“ rytmus a vícehlasé hraní, není prostě co dodat.
Willie pořád zlobí
Willie Nelson je spoluzakladatelem specifického žánru takzvané outlaw country, tedy „psanecké“ country, která se stala velmi populární zkraje 70. let. Vnesla do žánru nové prvky z blues, rocku i dalších populárních stylů a její protagonisté vypadali často spíš jako rockeři (a nebáli se také jejich životního stylu).
Změny přinesl nový žánr ovšem i do textové složky písní, ve kterých se najednou desperáti stávali ne-li přímo pozitivními, tedy alespoň pochopeníhodnými postavami, což je na tomto albu případ romantického zlodějského vyprávění I’m the Only Hell My Mama Ever Raised. Anebo do dosavadní country estetiky vnášel úplně nové, často dost kontroverzní prvky.
Skvělou ilustrací tohoto případu je na albu písnička We Are the Cowboys, původně od Nelsonova „outlaw-kolegy“ Billyho Joea Shavera, napsaná už v roce 1981. Celkem obyčejný country valčík se zprvu tváří jako běžná oslava kovbojské svobody, dokud nepřijdou slova: „Kovbojové jsou průměrní Američané/Texasani, Mexičani, černoši a Židé.“ Z něčeho takového, upřímně řečeno, musejí jižanským „rednecks“, těm „spořádaným bílým mužům“ vstávat vlasy hrůzou na hlavě dodnes...
